Čtrnáct roků za podřezání družky

Senát neuvěřil Suchárově obhajobě, že družku připravil o život někdo jiný. Suchár s touto verzí vyrukoval až v průběhu hlavního líčení. Tvrdil, že zhruba týden před tragédií zjistil, že ztratil klíče od bytu. Takto se podle Suchára dostal neznámý vrah dovnitř.

Obžalovaný soudu líčil, jak osudného dne přišel opilý z hospody domů a našel přítelkyni v tratolišti krve. Prohlásil, že byl z toho úplně v šoku. Více než vražda družky ho však děsil pohled na krev.

„Všiml jsem si, že je celá od krve a nedýchá. Udělalo se mi špatně. Nesnáším krev. Proto jsem ji posypal nějakým práškem, abych ji neviděl. Vzal jsem prášek, který byl po ruce,“ prohlásil Suchár, který mrtvolu nechal více než den v bytě. Mezitím pil alkohol a chodil do hospody. Prý nevěděl, jak to má ohlásit.

Soud ani žalobce však Suchárově obhajobě neuvěřili. Podle senátu obžalovaný nedal oběti žádnou šanci. „Napadl ji, když bezbranná ve stavu těžké opilosti ležela v ložnici,“ řekl při zdůvodnění rozsudku předseda senátu. Suchár ženě způsobil na krku deset centimetrů dlouhou a pět centimetrů hlubokou ránu. „Proťal jí krční žíly a průdušnici,“ konstatoval soudce s tím, že smrt nastala téměř okamžitě. Na Suchárově obhajobě je zřejmě pravdivá jen ta část, v níž hovořil a svém odporu ke krvi. Tělo mrtvé družky skutečně posypal práškem – hydroxidem sodným, který se používá na čištění odpadu.

Obhajoba v rámci závěrečné řeči poukázala na to, že neexistuje žádný přímý důkaz svědčící o vině obžalovaného. Soudce to připustil, zároveň ale zdůraznil, že senát měl k dispozici řadu nepřímých důkazů, jejichž jednotlivé články do sebe zapadaly. Suchárovi hrozilo deset až osmnáct let vězení. Před přísnějším trestem ho zachránilo to, že se dosud nedostal do konfliktu se zákonem.

Obžalovaný i státní zástupce si ponechali lhůtu k vyjádření. Rozsudek tedy zatím není pravomocný. Pokud se proti němu někdo odvolá, bude mít konečné slovo Vrchní soud v Olomouci.