Landsfeld: Pro detektiva jsem se rozhodl v páté třídě

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství...

Mé vzpomínky na dětství jsou šňůrou krásných zážitků kluka vyrůstajícího v naprosto ideálním prostředí tehdy moderní periferie města Ostravy nazývající se Hrabůvka. Tam bylo možné prožít mnohá dobrodružství jak v téměř nedotčené přírodě, tak v naprosto jiném světě – v zóně nově vznikajícího sídliště. Mám-li však vybrat jeden zážitek, pak by to bylo první kolo za vysvědčení ve třetí třídě.

Jaký jsem byl žák?

Myslím, že vzorný. Škola mě bavila a mohu říci, že mě toto prostředí do jisté míry i kultivovalo a z dobrodruha a rváče se vyklubal distingovaný předseda třídy a sportovec.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Od jisté třídy jsem neměl rád matematiku, a vždy mě bavil dějepis.

Moje první láska?

Helenka ve třetí třídě... Kvůli té jsem se byl schopen dokonce i poprat.

Čím jsem chtěl být?

Popelářem nebo kosmonautem. Když jsem však vyhodnotil jednotvárnost prvého a nedosažitelnost druhého povolání, rozhodl jsem se asi v páté třídě, že budu detektivem, a od té doby jsem šel za svým cílem. Není to úžasné???

RODINA

Jak jsem potkal svého životního partnera?

Jak jinak než ve škole! Přesněji na gymnáziu. Blíže se k pubertě, ztrácel jsem nějak smělost, a tak jsem kolem své osudové dívky chodil celé čtyři roky jako kolem příslovečné „horké kaše“. Nakonec to vyšlo. Mnohé naznačil maturitní večírek a zbytek obstaral osud. Ačkoli nejsem fatalista, dvě po sobě jdoucí v podstatě náhodná setkání, dva roky od maturity, vyústila v dosud trvající vztah– manželství.

Děti, to jsou starosti i radosti...

V mém případě zatím radost. Oba synové jsou do jisté míry průmětem našich vlastností a převzali po nás pochopitelně i zásadní vzorce chování. Protože se považujeme se ženou za slušné lidi, nemáme s jejich výchovou prozatím z našeho hlediska zásadní problémy.

Kdo je u nás pánem domu?

U nás doma vládne demokracie. Ale vzhledem k tomu, že v dnešní době může být takto formulovaná odpověď vnímána tak, že si každý dělá, co chce, dovolím si to upřesnit. O zásadních věcech se vždy vedla diskuse, jejímž výsledkem byla buďto shoda, nebo kompromis. Za léta soužití se tak vyprofilovaly oblasti společného života, které garantuje jeden z partnerů a dnes i dospělých dětí.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Lidská arogance, hloupost a lhostejnost. A pak také pro nás tolik typická závist spojená s nenávistí.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Osobně neznám nikoho, kdo by tyto práce přímo miloval. Ale abych se nevyhýbal odpovědi na otázku, musím říci, že již od dětství jsem byl veden k plnění jistých úkolů v rámci fungování domácnosti. A tak to dodnes respektuji k radosti své ženy.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám...

Vyrazím do přírody, nejraději na kole. Rád také poslouchám hudbu, slovy klasika „an sich“.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Řízek v jakékoli úpravě, nejraději kuřecí s bramborovým salátem.

Pivo, nebo něco jiného?

Nejraději piji vína. Bílá moravská a červená italská nebo francouzská. Nepohrdnu ani kvalitní irskou whisky nebo moravskou slivovicí.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Již od počátku se zúčastňuji hudebního festivalu Colours of Ostrava, který považuji osobně za kulturní událost roku v Ostravě. V poslední době mě pak zaujalo představení Divadla loutek pod názvem Z deníku Ostravaka, úžasně jsem se bavil.

Můj vztah ke sportu?

Veskrze kladný, vždyť až do 18 let jsem hrál aktivně hokej za HC Vítkovice. Dnes jsem jen ukázněným fandou ostravského hokeje a fyzičku se snažím udržet pěstováním cyklistiky.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Protože jsem to vždy dělat chtěl. A teď nemám na mysli jakoukoliv řídící funkci, ale službu u policie jako takovou. Pokaždé mě nesmírně naplňovalo pomáhat těm, kteří se ocitli v situaci, kdy jim byla způsobena jakákoliv újma či „jen“ křivda. Vždy jsem chtěl přijít věci na kloub a zjistit, kdo je ve skutečnosti oběť a kdo pachatel.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen“ obživou?

Koníčkem bych svou práci nenazval. Zcela mě však naplňuje a baví, neboť má smysl. Živit se člověk může i prací, která smysl nemá, a dokonce jej nemusí ani bavit. Ale to není můj případ.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Když se nám práce daří, lidé kolem mě jsou nabití optimismem a entuziasmem, ve vzduchu jiskří nápady a všichni se na sebe usmívají.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Když někdo přijde s tím, že objevil Ameriku, a nutí ostatní, aby se tam jeli podívat. Vůbec však nechce slyšet, že Amerika již objevena byla, a tudíž tam většina z nás pobývala alespoň na služební cestě.

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil...

V tomto duchu nemám potřebu snít. Jsem rád tím, čím jsem, neboť jak napsal klasik: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, pak má být tím, čím je, a nebýt tím, čím není, jak tomu obyčejně je.“

NA ZÁVĚR

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila...

Když chtěl redaktor novin udělat rozhovor s policejním informátorem. Plně jsem si to představil. Jak onen informátor odpovídá na otázky typu: Proč jste se rozhodl s policií spolupracovat? Jste spokojen s finanční odměnou, co na to říká manželka a děti, co rodiče a známí? Těšíte se na to, až bude vaše jméno zveřejněno v seznamu spolupracovníků? Budete se soudit, považujete se za práskače? Myslíte si, že jste užitečný udavač? Jak na to jdete, kolik lidí jste již udal atd.

Co dělám, když na mě přijdou chmury?

Kouřím dýmku. Zatím to vždy pomohlo. Člověku se srovnají myšlenky a v obláčcích dýmu se mnohé chmury krásně rozplynou.