Státní zástupce Dlouhý: Baví mě střílet z pistole

Jeho jméno je spojováno s řadou závažných kauz – například dopravních policistů, kteří od řidičů při silničních kontrolách vybírali úplatky, do konce dotáhl i případ vysoce postaveného policisty, který v opilosti zavinil dopravní nehodu a poté se vymlouval na to, že za volantem sedělaosoba jemu blízká.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství...

V osmi letech jsem poprvé hrál na housle na veřejné hudební besídce. Měl jsem velkou trému, kterou vystřídala obrovská úleva a radost, že to dopadlo dobře.

Jaký jsem byl žák?

Na základní škole jsem měl většinou vysvědčení s vyznamenáním.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Nejraději jsem měl dějepis, zeměpis a češtinu. Jak jsem postupoval do vyšších tříd, tak rostl můj odpor k matematice.

Moje první láska?

Byla to spolužačka ve čtvrté třídě základní školy.

Čím jsem chtěl být?

Nejprve pilotem stíhačky a později detektivem nebo vyšetřovatelem, který usvědčuje vrahy a jiné zločince.

RODINA

Jak jsem potkal svého životního partnera?

Bylo to na prokuratuře, kde budoucí manželka nastoupila jako právní čekatelka. Zpočátku jsme sdíleli společnou kancelář a skončilo to společnou domácností, která trvá již 31 let.

Děti, to jsou starosti i radosti...

Měl jsem představu, že syn bude také právníkem, ale na práva byl tehdy takový nával, že ho nepřijali. Vystudoval proto jiný, také zajímavý obor. Dcera vystudovala střední školu a o vysoké škole zatím pouze uvažuje. Obě děti jsou už dospělé a rodičovské rady sice vyslechnou, ale rozhodují se samy. Nic proti tomu, já jsem nebyl jiný.

Kdo je u nás pánem domu?

Společné finance vede manželka, ale o podstatných věcech rozhodujeme společně, takže patriarchát ani matriarchát u nás doma není.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Dnes v mém věku a s mými zkušenostmi už téměř nic. Doma se většinou dokážu rozčilovat jenom večer u televizních zpráv.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Manželka má stejně náročnou práci jako já, a navíc cestou z práce nakupuje, takže je samozřejmé, že doma vysávám, sekám trávu na zahrádce a v zimě odklízím sníh. Letos jsem si užil, až jsem necítil záda, ale sníh stále padal a padal...

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám...

Velmi rád chodím s manželkou do divadla, střílím z pistole a čtu literaturu faktu o historii20. století, ale kde na to vzít čas? Víkendy trávím s rodinou, ale někdy mám dosažitelnost, kdy s policisty řešíme návrhy na vzetí do vazby, domovní prohlídky, odposlechy a jiné neodkladné úkony. Občas si také na víkend musím vzít domů nějakou práci nebo musím studovat nové zákony. A studovat je stále co, vždyť jednom komentář k novému trestnímu zákoníku má více než tři tisíce stran.

A v pracovní dny to většinou dopadne tak, že po celodenním vysedávání u soudu nebo nad spisy večer doma zase sedím u televize. Nejraději se dívám na dokumenty na ČT 2 a na satelitu nebo na investigativní pořady, ale ty už z obrazovek nějak mizí. Ještěže máme píšící investigativní novináře.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Pečené kuře a smažené rybí filé.

Pivo lahvové, nebo točené?

Pivo piju většinou pouze k tučným jídlům, ale mám rád kvalitní suché víno, hlavně červené.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Na kulturu mi v poslední době bohužel nezbýval čas. Ani na vánočním koncertu, na který s manželkou chodíme každý rok, jsme tentokrát nebyli, protože jsem se o vstupenky začal zajímat v době, kdy už byly vyprodány. Ale chci to brzy napravit a s manželkou se chystáme do kina na český film Protektor, protože se odehrává v době, která mě velmi zajímá.

Můj vztah ke sportu...

Kromě střelby z pistole mi žádný sport k srdci nepřirostl.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Během studia práv jsem uzavřel smlouvu s prokuraturou, že na oplátku za stipendium nastoupím tam, kam mě pošlou, pravděpodobně do Bruntálu, a odpracuju tam nejméně pět let. Práce vyšetřovatele prokuratury mě ale tak zaujala, že jsem u ní zůstal až do roku 1993, kdy prokuratura byla transformována na státní zastupitelství, kde se přestalo vyšetřovat a byl jsem jmenován státním zástupcem.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen“ obživou?

Řeším stále nové a nové kauzy. Každá z nich je jiná a nikdy nevím, jak vlastně skončí. Nejprve se snažím dozorem usměrnit vyšetřování tak, aby byly vyhledány všechny potřebné důkazy, a pokud pak podám obžalobu, tak u soudu jsem povinen dokazovat vinu obžalovaného, a nikdy nevím, zda těch důkazů bude tolik, abych soud přesvědčil. Neznám zajímavější práci.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Nejlepší pocity mám, když je nějaká kauza pravomocně skončena, ať již zastavením trestního stíhání, nebo soudním rozhodnutím, a jsem přitom přesvědčen o tom, že to rozhodnutí je zákonné a spravedlivé. Někdy jsem přesvědčen o tom, že soud pachatele osvobodil, ačkoliv existoval dostatek usvědčujících důkazů, ale pokud jsem vyčerpal všechny zákonné prostředky, jak to změnit, tak mi nezbývá než respektovat, že o vině a trestu rozhodují pouze nezávislé soudy.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Takovou chuť jsem zatím nedostal.

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil...

Povolání právníka bych neměnil. Nechtěl bych přijít o ten adrenalin, kdy ani státní zástupce, ani obhájce nebo jiný advokát předem neví, jaká překvapení ho u soudu čekají, na co všechno tam bude muset rychle reagovat a jak jeho práci ocení soud. A ani soudce prvního stupně si nemůže být jistý, zda jeho rozhodnutí obstojí u odvolacího, dovolacího nebo ústavního soudu. Právě to je na práci všech právníků obtížné, ale přitom zajímavé a svým způsobem napínavé.

NA ZÁVĚR

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila...

Ke Krajskému soudu v Ostravě přišla svědkyně, a protože obžalovaný k soudu nepřišel, tak se jí soudce zeptal, kdy ho naposled viděla. Svědkyně odpověděla, že to bylo před půl hodinou v Ostravě na náměstí. Měla přitom na mysli to, které již20 let nese jméno T. G. Masaryka, ale předtím to bylo náměstí Lidových milicí. Když chtěl soudce vědět, na jakém náměstí to bylo, tak svědkyně suverénně odpověděla, že na náměstí Masarykových milicí, a když se jí soudce zeptal, kde to je, tak se velmi divila, jak je možné, že to soudce neví, když je to jenom pár kroků od soudu.

Co dělám, když na mě přijdou chmury?

Pokud jsem v práci, tak si promluvím s kolegou JUDr. Richardem Fantou, který je vynikající bavič. Ten dokáže rozesmát každého, a s úsměvem jde všechno líp.