Ředitel zoo Čolas: Chtěl jsem se stát asfaltérem

O sobě a o své rodině Petr Čolas mluví veřejně nerad, své soukromí si chrání. Síly napnul k tomu, aby zoologická zahrada plnila své poslání – podílela se na záchraně ohrožených druhů zvířat a současně byla příjemným a inspirativním místem pro návštěvníky.

Pod jeho vedením se zoo podařilo realizovat několik projektů, které přinesly zásadní zlepšení života chovaných zvířat. Čolas se také angažujena záchranných projektech zvířat ve volné přírodě. Proměnu ostravské zoo oceňují i lidé – návštěvnost je nejlepší za posledních20 let.

Když o něm nedávno mluvil primátor Ostravy Petr Kajnar, na jeho adresu uvedl: „Srší nápady, zlepšuje efektivitu zoo, návštěvnost se lepší. Kdybychom měli ve všech našich organizacích takového ředitele, nemuseli bychom nic dělat a jenom bychom to zúřadovávali.“

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství...

Je jich strašně moc, ani neumím říct, která byla nejhezčí. Zejména díky úžasným rodičům, sice na dnešní poměry určitě poměrně přísným, ale zároveň neskutečně tolerantním a chápajícím, to byla určitě jedna z nejšťastnějších etap mého života. Poměrně významnou část dětství jsem navíc prožil v krásných Beskydech na chatě a dodnes s nostalgií vzpomínám na doby, kdy jsme byli „Indiáni“.

Jaký jsem byl žák?

Zejména zpočátku asi trochu hlučnější a živější, než bylo většině učitelek milé, ale v podstatě si myslím, že spíše bezproblémový. Oba mí rodiče celý život učili, a tak jsem měl doma poměrně přísný vzor. Škola mi ale naštěstí nevadila a většina předmětů mě i docela bavila. Zkusím-li to shrnout – určitě jsem nebyl typický šprt, ale někdy až nadprůměrně zvídavý a pro některé z vyučujících už jen tímto faktem asi i docela otravný žák.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Měl jsem– a dodnes mám– rád vše, co se týká biologie, zeměpisu, dějepisu, tělocviku či později sociologie, psychologie nebo filozofie. Dokonce jsem miloval i češtinu a ruštinu, a nevadila mi ani němčina nebo francouzština. Nikdy jsem naopak nepochopil, jak někdo může mít opravdu rád něco tak „suchého“, jako byla pro mě třeba matematika či některé věci z fyziky. A po pravdě, tyto předměty mi ani moc nešly.

Moje první láska?

Už ani nevím, která to byla, tedy samozřejmě vím, ale nebudu odpovídat, to jsou příliš osobní věci.

Čím jsem chtěl být?

Jako hodně malý kluk asfaltérem. Vždy, když kolem domu, kde jsme bydleli, projížděl starý vůz s cisternou plnou rozpáleného asfaltu, vybíhal jsem nadšeně ven a vydržel jsem jej dlouho a fascinovaně sledovat. Asfalt mi tehdy strašně voněl a nejvíce jsem záviděl tomu pánovi, který vždy házel bílé kamínky (dnes vím, že to byl štěrk) do tuhnoucího povrchu opraveného kusu vozovky. Kamínky do něj zapadaly a tvořily krásné obrazce. Kam se na ně hrabou dnešní moderní metody!

Později, když jsem začal číst, jsem možná už v osmi letech zcela přesně věděl, že musím v životě dělat ochranáře-strážce rezervace čili rangera, a nejlépe pochopitelně v Africe. Anebo že musím pracovat v zoologické zahradě. V těchto věcech jsem měl od útlého dětství v podstatě jasno... a to první – ranger– se mi možná ještě někdy vyplní.

RODINA

Děti, to jsou starosti i radosti...

Mám dva, dnes už v podstatě úplně dospělé syny. Oba mají přes20 a myslím, že jsou to nejen slušní a ohleduplní lidé, kteří druhým neškodí, ale pro mě jako otce je hlavní, že jsou zdraví a alespoň trochu šťastní a že se snad v životě postupně nacházejí.

Kdo je u nás pánem domu?

Asi nejspíš naše kočka, tulačka, kterou nalezenou a možná i zachráněnou máme něco přes rok. Pochází od nedaleké zastávky MHD, kde v zimě seděla a mrzla snad každé ráno. A jak už je kočkám vlastní, i naše Agáta si dělá úplně, co chce... A v podstatě je, ač vykastrovaná, paní domu.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Je toho asi poměrně dost, mnohem více, než mě teď narychlo napadne, ale nejvíce asi neúcta k lidem, k jejich práci, ale i neúcta k majetku, lidská závist, škodolibost a pokrytectví.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Nevadí mi, aspoň tedy některé, či spíše většina. Jsem asi technicky nepříliš zdatný, a tak třeba kapající kohoutek či protékající toaleta by mě dokázaly řádně rozhodit. Ale po pravdě se většinou domů dostanu až tak pozdě večer, že kromě umytí nádobí, u kterého se báječně odreaguji a relaxuji a nemusím nad ničím přemýšlet, na mě toho už moc jiného nezbývá.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám...

Nejlépe si oddechnu v přírodě, a ještě lépe v přírodě na dlouhých pochodech, co nejdále od lidí. Čím méně jich přitom potkám, tím jsem spokojenější.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Jsem schopný sníst skoro cokoliv, myslím, že jsem velmi vděčný strávník. Rád mám středomořská, pálivá a asijská jídla.

Pivo lahvové, nebo točené?

Obojí, někdy raději i to lahvové, byť není tak dobré. Už jen proto, že pobyt v typické české smradlavé hlučné hospodě v zimě, kde není slyšet vlastního slova, je pro mě spíše utrpením. Večer doma nejlépe bílé víno, čím sušší, čili čím větší „křivohub“, tím si na něm lépe pochutnám.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Hřebejkovy Kawasakiho růže, ještě teď mi naskakuje husí kůže. Říkal jsem pak pozdě v noci po představení jednomu ze svých synů: „Synku, a kdyby tě někdy ve tvých20 či25 letech napadlo odsuzovat či kritizovat činy svého otce nebo konání svých prarodičů, ,moudře´ hodnotit to, že se tehdy a tehdy zachovali tak či tak... vzpomeň si dobře na ten film, který jsme spolu před chvílí viděli...“

Můj vztah ke sportu...

Dříve aktivní sportovec, pár perných let i ve středisku vrcholového sportu. Ale strašný individualista, žádné kolektivní sporty. Dnes už jen občas aktivně-rekreační chodec/plavec/běžec. Vrcholový profesionální sport dnes beru jako úlitbu masám, něco jako „Chléb a hry“, jako novodobé gladiátorství. A i když tento fenomén respektuji, tak ho v podstatě bytostně nesnáším.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Těžká otázka. Snad každou práci, kterou jsem v životě dělal, jsem se snažil dělat naplno, na plné pecky. Většinou na úkor svého volného času a často i bohužel na úkor rodiny. Chci být aspoň trochu užitečný, chci, aby po mně na zemi zbyla alespoň nějaká molekula. Naprostá většina lidí projde životem, aniž by na zemi zanechali alespoň pouhopouhých pár atomů...

Je mi práce koníčkem, nebo „jen“ obživou?

Vzhledem ke stupni workoholismu a k výše uvedeným odpovědím určitě ne obživou.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Těžko říct, někdy i stokrát denně. Když vidím, že se konečně něco podaří pohnout dopředu, co dlouho předtím nešlo, když přijdu ráno do práce a kolem sebe vidím pracovité a kreativní lidi, kteří vytvářejí nějaké hodnoty, když se narodí mládě nějakého (zejména, ale nejen) vzácného či v přírodě takřka vyhubeného živočicha, když zakrouží další orel skalní, na jehož záchranném projektu spolupracujeme, nad našimi Beskydami, když chci dát odpočinout svým očím od obrazovky počítače a udělám pár kroků od vchodu do naší správní budovy, přesněji skoro40 let staré unimobuňky, a vidím hejno mlynaříků, jak švitoří, tak si skutečně blahořečím, že nepracuji u pásu, na úřadu či ministerstvu.

A v podstatě si myslím, že přes všechen stres a nervy a problémy, spojené s řízením „fabriky“ s více než sto zaměstnanci na sto hektarech, s rozpočtem zhruba75 milionů korun, s investicemi v řádu dalších mnoha milionů korun ročně, v organizaci starající se o téměř400 tisíc klientů-návštěvníků ročně a o mnoho tisíc často nenahraditelných a vzácných zvířat z celého světa, tak i přesto si myslím, že jsem v podstatě šťastný blázen.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Často několikrát denně, zejména když mi v e-mailu či v poště přistanou nové a nové požadavky či nové a nové tabulky, směrnice, novely, nařízení či zákony. Nemůže snad na světě existovat člověk, který by se tím vším dokázal byť jen prokousat, neřkuli to pochopit či zapamatovat a řídit se tím vším. Produkují je zpravidla lidé, kteří nikdy nebyli v reálné praxi. Možná i proto neustále něco vymýšlejí, asi aby prokázali, že jsou taky důležití a potřební.

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil...

Sním sice celý život, ale neměnil bych. A až skončím s dočasnou etapou ředitele příspěvkové organizace města, pořád pevně věřím, že se tím rangerem třeba v Africe snad ještě budu moci stát.