Vojta: Chtěl bych být ministrem a přidat policistům

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství...

Vzpomínky jsou spojeny s mými zálibami. Tak tedy vybavuji si první dravou rybu, štiku, kterou jsem chytil s otcem na jeho prut, když mi bylo devět let. K rybaření mě vedl otec a spolu s ním jsem štiku samozřejmě také pustil. Krásné zážitky mě čekaly také při fotbale, k němuž mě motivoval opět otec. A tak pro úplnost: začínal jsem v žácích Slovanu Ostrava jako útočník a fotbal mě provázel až na střední školu.

Jaký jsem byl žák?

Pokud se ptáte na hodnocení prospěchu, pak jsem prospíval s vyznamenáním. Díky dobrým známkám a také tomu, že jsem sportoval za školu, pravděpodobně mnoho kantorů přimhouřilo oko nad nějakou tou klukovinou. I chování tak bylo „v normě“.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Zřejmě jako většina žáků jsem měl rád tělocvik a nemohu říci nejnenáviděnější předmět, ale nemám talent na jazyky, takže jsem nemusel ruštinu. Potíže mi nedělaly matematika či fyzika, ale bez „jazyků“ bych se tehdy obešel.

Moje první láska?

V mateřské školce! Ten cit si pamatuji zcela přesně, neboť vzplanul rovnou ke dvěma dívkám – Markétě a Haně. Vztah to byl veskrze platonický až do doby první, dětské pusy.

Čím jsem chtěl být?

Zedníkem! Proč? Měl jsem skvělého strýce a ten mě inspiroval nejen jako osobnost, ale navíc byl pro každou špatnost... Lákala mě i jeho profese – zedničina. Moc se mi líbilo, co všechno zvládne i v nelehkých podmínkách, se vším si poradí, jak je zručný a jak za ním zůstávají stavby, jež třeba naleznete ještě dnes.

RODINA

Úvodem této kapitoly musím předeslat, že dosud jsem se dotazům tohoto typu zásadně, a to z logických důvodů, vyhýbal. Pro tento rozhovor tedy udělám výjimku, i když velmi nerad...

Jak potkal svého životního partnera?

Náhodou! Moniku jsem poznal při oslavě osmnáctých narozenin kamaráda. Cit byl už tehdy pro mě tak intenzivní, že jsem neváhal jí nabídnout manželství, jenže žena mého srdce se zdráhala... Vztah pak krystalizoval mnoha schůzkami a tzv. chodit jsme spolu začali až po nějaké době. Naše soužití trvá bezmála dvacet let až do současnosti.

Děti, to jsou starosti i radosti...

Přikláním se k radosti, neboť bez dětí by byl náš život neúplný. Tři synové zatím nevybočují z obvyklých vzorců chování současné mládeže s klasickými zájmy – počítači, ale zdědili také náklonnost ke sportu či k rybaření. Nejmladší, dcerka Maruška, letošní prvňačka, je pak ztělesněním naší radosti.

Kdo je u nás pánem domu?

Samozřejmě se domnívám, že já, nicméně spíše bych měl asi použít rozšířený příměr. Já jsem hlava rodiny a partnerka tím krkem, který hlavou otáčí.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Totálně se vytočit asi nenechám, ale nepochybně mě vytáčí lidská hloupost, nenávist, pomluvy i ona typická vlastnost, závist.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

A znovu budu upřímný: domácí práce nemám v oblibě a obvykle hledám nějakou tu drobnou výmluvu, proč vlastně úkon nemohu provést.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám...

Nejraději se sejdu s kamarády, s nimiž proberu i jiné záležitosti a problémy, než ty služební. S nadsázkou mohu říci, že v současnosti je mým největším koníčkem má nejmladší dcerka Marie. I nyní relaxuji rybařením či rekreačně sportem. Cizí mi není ani literatura, čtu špionážní romány například autora Frederika Forsytha.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Sním jakýkoliv pokrm, vyjma sladká jídla typu žemlovka či sladká rýže.

Pivo lahvové, nebo točené?

Pokud pivo pak točené, v poslední době však pivo střídá kvalitní víno, konkrétně rulandské šedé.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Zaujala mě hned dvě hudební představení, a to vloni muzikál „Děti ráje“ Michala Davida a letos koncert skupiny Kiss.

Můj vztah ke sportu...

Veskrze pozitivní, i když s přibývajícími lety se sport aktivní mění v rekreační.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Pravděpodobně to bude znít formálně, ale právě proto, abych pomáhal druhým. Miluji situace, při nichž na začátku případu nevíme zhola nic, a v průběhu desítek i stovek hodin příslovečné mravenčí práce kriminalistů pak vykrystalizují všechny získané informace ke konkrétnímu pachateli, spravedlnost se přikloní na naši stranu i u zločinů, jež původně vypadaly jako prohraný boj. Málokterý pocit se onomu popsanému vyrovná.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen“ obživou?

Ano, tento luxus jsem si dovolil, práce je mým koníčkem.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Samozřejmě pokud se práce daří, například shromáždíme všechny zásadní důkazy v komplikovaných či sériových kauzách, přijde-li pomoc poškozeným v pravý čas...

Kdy mám chuť s tím seknout?

Naštěstí mě zatím žádná situace nepřiměla k rozhodnutí, abych opustil řady policie. Jsou však chvíle, které vedou k zamyšlení, zda tak někdy v budoucnu nemám učinit a dělat něco jiného...

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil...

V současné době ministrem financí, který by měl dost peněz na to, aby mohl policisty řádně a spravedlivě ohodnotit podle odvedené práce. Nelehké, opomíjené, někdy nebezpečné, tvrdé i složité, vyčerpávající, nepřetržité... a tak potřebné. Věřte, že nezvýhodňuji policisty v žádném případě na úkor jiných profesí, ale veřejnost možná neví, že policisté jsou zákonem kráceni o některá práva, což u jiných profesí není! Nemohou například stávkovat a postavit se zaměstnavateli, je-li jim snižován plat. Ovšem nesmí také podnikat, být angažováni v politické straně, na příkaz musí kdykoliv nastoupit do práce, a pokud je to nutné, musí pracovat zdarma. Policisté také přísahají, že při výkonu služby nasadí i svůj život. Bohužel se i tato krutá událost některým v minulosti nevyhnula. Položme si tedy otázku: Ve kterých profesích se takto přísahá?

NA ZÁVĚR

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila...

Ty služební jsou nezveřejnitelné, ty tzv. pánské také, zůstaňme tedy u klasiky. Zábavu mám rád, stejně jako krátké vtipy nebo citáty typu: „Jen dvě věci jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. Tím prvním si ovšem nejsem tak jist.“ Nebo také: „Přijde zaměstnanec za nadřízeným a povídá: Šéfe, chci přidat. Nadřízený odpovídá: Tak přidej!“.

Co dělám, když na mě přijdou chmury?

Přijdou-li chmury pak jsem se svými nejbližšími. Přítomnost mých blízkých rozptýlí smutek pokaždé.