Neobyčejné příběhy obyčejných lidí
„Byli jsme v táboře cizinecké legie na jižním konci Bejrútu. Uniformy nám nevydali, dostávali jsme však plat obyčejného vojína, což bylo padesát gramů tabáku, balíček čokolády a tři franky padesát týdně,“ píše M. Š. ve svém deníku o útěku z okupovaného Československa a životě legionáře ve francouzské armádě.
Vzpomínky exulanta, jak jsou deníkové zápisy pojmenovány, pravidelně zveřejňuje na webu sedesatka.cz Ema Novotná z Ostravy. Každý nový příspěvek je pro čtenáře překvapením, takže zatím nevíme, jak příběh skončí.
„Babička jednou dostala poštou pár kapitol ze života spolužáka z gymnázia. Musely ležet několik let netknuté. Nevíme toho o moc více. Víme jen, že pan M. Š. zemřel v červenci 2002 v Austrálii.“ Jeho deník nejen popisuje cestu z Československa do Bejrútu, ale také komentuje situaci v (před)válečné Evropě, osvětluje historii míst, kterými projíždí, a glosuje jejich kulturu.
Ema Novotná patří ke zhruba dvaceti pamětníkům a pamětnicím, kteří dosud zareagovali na výzvu pardubického sdružení CENTRED. To sbírá vzpomínky a příběhy pamětníků. Výzvu před rokem zveřejnil také Moravskoslezský deník. „Krátce po založení webu pro seniory jsme dostali vzpomínky paní, která jako dítě zažila za války dukelskou operaci a s kamarádkami stahovala mrtvoly zabitých vojáků z nepřístupných lesů. Její příběh nás v redakci zaujal a došlo nám, že s každou generací odchází tisíce jmen, příběhů a životních osudů, z nichž některé stojí za uchování,“ vysvětluje důvod vzniku celého projektu Jan Vojvodík, ředitel sdružení a šéfredaktor „šedesátky“.
„Z Moravskoslezského kraje máme několik příběhů. Někteří je sepsali; v nejbližší době pojedeme za pamětníkem, který nám chce svůj příběh povyprávět,“ uvedl dále Vojvodík.
Historička Hana Pelikánová projekt vítá: „Držím projektu palce. Na Západě je to běžná věc, říká se tomu laická orální historie, tedy sbírání příběhů nevystudovanými historiky. Pokud má sdružení ošetřeny také legislativní záležitosti, protože příběhy jsou osobní údaje, budou je později moci využít také historici jako historický pramen.“
Kromě toho, že projekt sbírá vzpomínky, má ještě jeden, nejspíš nezamýšlený důsledek. „Zároveň jsem se učila pracovat s PC. Admin šedesátky je naštěstí velmi přístupný a jednoduchý,“ pochvaluje si Ema Novotná.
ROZHOVOR: Viktor Grossman, student historie zaměřený na práci s pamětníky a člen klubu vojenské historie, říká:
Ostrava - Pro mnohé je historie souhrnem dat politických machinací, válek a krvavých událostí. Ne tak pro Viktora Grossmana (na snímku vpravo), který se zajímá o historii každodennosti. Výpovědi pamětníků se staly jedním z jeho mnoha nástrojů, kterými se snaží přiblížit život obyčejného člověka.
Místo pročítání tlustých historických knih a přehrabování se v archivech se raději vydá do terénu, promluvit si přímo se svědky a aktéry historických událostí. Odkrývá tak příběhy a názory, které se mnohdy diametrálně liší od toho, co se píše v učebnicích dějepisu.
Jak probíhá vaše pátrání po pamětnících?
Je to všechno o lidských kontaktech. Často se nějaký můj známý zmíní o tom, že například jeho děda sloužil v Rudé armádě nebo se přímo zeptám starosty či kronikáře nějaké historicky významné obce, jestli v okolí nezná někoho, kdo ony události prožil. Pak už se řetězec rozvíjí sám.
Jaká je jejich reakce, když je navštívíte a požádáte o rozhovor?
Starší lidé mají vesměs strach z toho, že nebude pochopen jejich pohled na věc. Proto je mým úkolem, abych je přesvědčil o mé nestrannosti a dal jim pocit jistoty. Vždycky jim říkám: „Máte jedinečnou příležitost sdělit světu to, co jste si prožili. Sami ani nevíte, co za zajímavosti víte.“
Určitě je mezi pamětníky spousta šokujících, dramatických a emotivních příběhů. S jakým nejsilnějším jste se dosud setkal?
V Rychalticích jsem zpovídal jednoho starého pána, který vzpomínal na příchod sovětské armády do obce. Celá vesnice stála před svými domy, vítali osvoboditele, házeli jim květiny a dávali jim napít. Vtom skupina sovětů přišla k jeho rodině, vytáhli automatické zbraně a před očima mu znásilnili dceru. A takových drsných a extrémních příběhů je mnohem víc, než by člověk čekal. Vše je ještě umocněno faktem, že o tom pouze nečtete, ale vypráví vám to skutečný živý člověk, kterému se to bezprostředně stalo.
Zaměřujete se hlavně na pamětníky osvobození Ostravy Rudou armádou. Jak tuto událost pamětníci vnímají?
Ostrava a okolí na tom byly sociálně hodně špatně, takže si lidé od osvobození slibovali hlavně zlepšení sociálních poměrů, teprve na druhém místě je zajímalo osvobození od nacismu. To, že nemohli studovat nebo mluvit česky, pro ně nebylo až tak rozhodující jako fakt, že byli odíráni v práci.
Nějaké ideologické pohnutky tady moc nepřevažovaly. Pokud lidé udávali nebo prováděli nějaká zvěrstva, dělali tak z malicherných důvodů. Například kvůli rodinným problémům, nevěrám. Mohlo se třeba stát, že se sousedé pohádali o hrušku. Jeden druhého udal a tomu hrozil trest smrti.
Než nějaký nacismus a ideologie to byly tyto nízké pohnutky. Pokud tady nějací sympatizanti s nacismem byli – a v kronikách jsou takoví zaznamenáni –, byli to většinou lidé, kteří se vydali do Německa za prací a přinesli si obrovské výdělky. A pokud člověk neměl vzdělání nebo nadhled, je dost možné, že jej tamní události zasáhly a stal se sympatizantem režimu.
Ostrava bylo první město, ve kterém došlo k odsunu Židů do koncentračních táborů. Mluvil jste s nějakým člověkem, který tyto hrůzy prožil?
Mluvil jsem s pamětníkem, jehož babička skončila v koncentračním táboře Osvětim. Byla to starší dáma, takže vůbec neměla šanci přežít. Nebo znám příběh malíře Viktora Franka, souseda mého dědečka, který měl v době odsunu kolem šedesáti let. Odcházel tehdy do jednoho z prvních transportů a na rozloučenou dal mému tehdy dvanáctiletému dědovi obraz, který máme dosud v obýváku. Obrazy nechal doma, vzal si s sebou pár nezbytných věcí, zamknul a odešel. Lidé vůbec netušili, co je čeká. Všichni byli přesvědčeni, že se jedná o nějaké pracovní tábory a vyhlazování jim vůbec nepřišlo na mysl. Kdyby věděli, do jakého pekla jdou, určitě by transport neprobíhal tak hladce.
Kromě historika jste také sběratel, narazil jste na nějaký cenný artefakt?
S kolegy jsme narazili na několik zbraní, kterých je tady v okolí spousta. Pár uniforem, odznaky, ešusy, okované boty, cepíny, mačky. Seznam je poměrně dlouhý, ale nejvíc si cením vojenské knížky dělostřelce horských myslivců, který prošel celou východní frontu, byl několikrát raněn, takže ležel po různých lazaretech a svoji knížku tady zahodil, když se patrně převlékal do civilu, při ústupu před Rudou armádou. V knížce jsou data, fronty, kterými prošel, a zbraně a vybavení, jímž disponoval.
Máte i nějaký „špek“ z českých dějin, o kterém se moc neví nebo nemluví?
Stále je na okraji téma účasti v Rakousko-Uherské armádě. Pořád se mluví o legiích, ale je to taková schizofrenní situace. Na jedné straně máme legionáře, na které můžeme být hrdí, protože nám vybudovali Československo, a na straně druhé jsou vojáci, kteří bojovali za císaře, na které se zapomíná, nedej bože, se o nich mluví negativně.
Nemůžeme odsoudit lidi, kteří zůstali v Rakousko-Uherské armádě a přísahali věrnost císaři Františku Josefovi a rakouské monarchii. Jak můžeme nenávidět člověka, který plnil svoji přísahu a vojenskou povinnost? Myslím si, že tyto dvě strany by se měly uznat, usmířit a měly by se začít stavět pomníky i vojákům Rakouska-Uherska. Můžeme být hrdí na obě strany.
Já jsem strašně alergický na Švejka. To, že je český národ švejkovský, je naprostý nesmysl. Měli jsme nejúspěšnější ponorkáře první světové války. Jeden z nich vytvořil rakousko-uherský rekord v plavbě ponorkou do severní Afriky a dalšímu se poprvé v historii podařilo z ponorky sestřelit letadlo. Asi padesát tisíc českých námořníků sloužilo na největších bitevních lodích císařské armády. Spousta Čechů byla ve vysokých vojenských pozicích. Obraz českého vojáka, který se krčí v zákopu a prší na něj, je holý nesmysl.
Klub Ostwind: když historie ožívá aneb Bitvy se vším všudy
Jako kdybyste se dívali na akční film. Exploze, výstřely, velitel vykřikující rozkazy na muže v uniformách, když se na bitevní pole přiřítí tank. I tak může vypadat jedna z akcí, kterou pořádají kluby vojenské historie.
Jedním z takových je i klub Ostwind, jehož členové jsou z Ostravska a okolí. Už čtyři roky se mimo jiné zabývá takzvaným reenactingem. To znamená, že se účastní rekonstrukcí bitev a operací z druhé světové války. A jsou to bitvy se vším všudy. Divákovi před očima doslova ožívá historie.
Nejen že všichni členové mají autentické uniformy a výstroj, mnohdy kousky, které skutečně patřily německým vojákům, ale navíc se po bitevním poli pohybují také tanky, transportéry a vybuchuje pyrotechnika.
Aktéři se neubrání jisté dramatizaci. Kdyby se vše mělo odehrávat podle historických událostí, seděly by znepřátelené strany v zákopech a občas po sobě vypálily z pušky. Všichni, kteří nějakým způsobem operují se zbraněmi, mají platný zbrojní pas a používají slepé náboje. „Občas se stane, že někoho popálí zášleh z pušky nebo se řízne bajonetem. Taky jsme byli svědky velice vášnivého souboje s helmami, který skončil rozseknutým obočím, ale veskrze jde jen o malá poranění. Na exploze a těžkou techniku dohlížejí specialisté,“ přiblížil Verner Lorenz, člen klubu Ostwind.
Jakási posedlost sběratelstvím a technikou je také důvod, proč Ostwind představuje německé jednotky. Jsou mnohem lákavější, protože měli kvalitnější výzbroj a navíc existovala spousta mutací vybavení, kterým jednotlivé jednotky disponovaly. Nadšenec se tak může „vyblbnout“ více ve shánění těch nejmenších detailů, než někdo, kdo shání výstroj pěchoty Rudé armády.
Klub vojenské historie Ostwind, registrovaný na ministerstvu vnitra, hrál také ve slovenském filmu Nedodržený sľub, který je o židovském chlapci, jenž díky fotbalu přežije koncentrační tábor. Členové představovali protipartizánskou jednotku, která prochází Tatrami.
Klub se letos zúčastní také akce Cihelna 2011, která se už více než deset let koná na východě Pardubického kraje v okolí města Králíky. Letos se bude konat 20. srpna a hlavním bodem programu bude několik bojových ukázek v režii vojenskohistorických klubů převážně s tématem druhé světové války.
JAKUB MALCHÁREK
MICHAELA APPELTOVÁ