VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Chartista a novinář Jan Král: Považuji za zázrak, že žijeme v demokratické zemi

„Považuji za zázrak, že žijeme v demokratické zemi," říká u příležitosti pětadvacátého výročí od listopadových událostí roku 1989 v rozhovoru pro Deník Jan Král, jeden z aktivních představitelů revolučního dění na Ostravsku.

17.11.2014 6
SDÍLEJ:

Jan KrálFoto: Deník/Miroslav Kucej

Čtvrtstoletí. Tak dlouhá doba uplynula od událostí, které přinesly změnu režimu v tehdejším Československu a nesmazatelně se zapsaly mezi milníky dějin naší země. K těm, kteří i přes veškeré útrapy aktivně vystupovali proti režimu na Ostravsku, patřil také chartista a novinář Jan Král.

V rozhovoru pro Deník vzpomíná na to, v jakém strachu museli žít ti, kdo chtěli bojovat za svobodu, jak byli kvůli tomu neustále zatýkáni, ale i na to, jak on sám nejprve nedokázal v listopadu 1989 uvěřit, že se nakonec podařilo komunistický režim srazit na kolena.

Od sametové revoluce už uplynulo čtvrtstoletí - vy jste v té době patřil k hlavním aktérům akcí proti režimu na Ostravsku. Co se vám vybaví dnes jako nejsilnější vzpomínka na chvíle, když začalo být jasné, že se komunismus u nás bortí v základech?

Nejlépe to myslím popsal spisovatel Jan Balabán v jednom svém románu že se vzbudil a něco mu chybělo, a ptal se sám sebe, co mu schází. A uvědomil si, že to je strach. Zjistil, že ten strach po roce 1989 zmizel.

Je to geniálně a výstižně napsané. Člověk se prostě najednou přestal bát, co s ním bude. I pro mě bylo v danou chvíli nejdůležitější, že jsme se zbavili strachu, a to platí dodnes.

V čem spočíval ten váš strach před listopadem 1989?

Uvedu to na příkladu, myslím si totiž, že když se chceme bavit o listopadu v Ostravě, musíme nejprve připomenout 28. říjen 1989. Měli jsme v plánu s Karlem Biňovcem (spisovatel, žurnalista a disident, signatář Charty 77, od roku 1990 poslanec pozn. redakce), že 28. října půjdeme na náměstí Lidových milicí v Ostravě a přečteme tam, že chceme, aby se přejmenovalo zpět na Masarykovo náměstí. Samozřejmě jsme nikde nedošli, protože už od Kuřího rynku byly všude rozmístěny policejní avie a do nich nás všechny naházeli a rozvezli k výslechům na policejní služebny. Bylo to brutální, brali všechny, včetně těhotných žen, lidí, kteří šli náhodou kolem. Jen byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ta síla, kterou minulý režim disponoval, vnášela mezi lidi strach.

Co se dělo potom, když jste skončil po nezdařeném pokusu o přejmenování náměstí ve vězení?

V roce 1989 jsem byl trestně stíhán v souvislosti s peticemi za osvobození politických vězňů. Tlak se hodně stupňoval, zvláště po Palachově týdnu v Praze. StB lidem z opozice vyhrožovala, že přitvrdí v kvalifikacích trestné činnosti a začnou padat rozsudky typu velezrada. Byli jsme preventivně předvoláváni v rámci nejrůznějších výročí. Ať už šlo o 21. srpen nebo výročí narození kardinála Františka Tomáška. Policejní orgány lidem z opozice znesnadňovaly život, jak jen mohly. Toho 28. října mě pak pustili. Během zadržení jsem podal stížnost s tím, že takové zadržení je nezákonné. Dodnes doma opatruji odpověď náčelníka Městské správy Sboru národní bezpečnosti z 1. listopadu 1989. Píše mi, že moje stížnost byla postoupena k prošetření Inspekci náčelníka Krajské správy SNB Ostrava, odkud budu vyrozuměn o výsledku. Na toto vyrozumění marně čekám již 25 let.

Jaké to bylo bojovat v Ostravě proti komunistickému režimu?

Bylo to absurdní. Člověk neustále čekal, co přijde, jestli ho zavřou nebo ne.

Co vás tedy hnalo k tomu, že jste se do toho zapojil tak aktivně?

Byl jsem mladý, bylo mi v té době něco přes dvacet, pracoval jsem v divadle jako kulisák. Jezdili jsme na různé undergroundové akce, kde to často končilo zatýkáním, výslechy. Nechtěli jsme si to nechat líbit, cítil jsem nutnost se proti tomu systému postavit. Navštěvoval jsem byt u Šavrdů (ostravští disidenti Jaromír a Dolores Šavrdovi pozn. redakce), kde jednou měsíčně probíhaly schůzky tehdejší opozice. Tiskli jsme spoustu knížek zakázaných autorů, časopisů, informací o Chartě 77 nebo vydávali samizdatový časopis nazvaný Severomoravská pasivita. Československá opozice plánovala ve větších městech protestní vystoupení na 10. prosince, na Den lidských práv. To jsme připravovali i v Ostravě. Stejně jako i v dalších městech republiky se plánovalo, že protestující si přinesou židle a budou „sedět" a vyjádří tak podporu politickým vězňům. Chystali jsme se na tento prosincový den, protože nikdo nevěděl, že přijde 17. listopad.

Jan Král

Situace v Ostravě byla specifičtější než v Praze. Projevilo se to i tím, že jsme byli jediný region, kde se po listopadu konaly také antidemonstrace za zachování režimu.

Ono je těžké to srovnávat. Praha byla jiná, ale pro mě bylo velké překvapení, že lidé nakonec skutečně vyšli i z fabrik i v Ostravě. Pro mě je i s odstupem času velmi překvapující, jak ten režim padl oni tehdy skutečně měli veškerou sílu na své straně. Je dodnes nevysvětlitelná otázka, že tehdy už ty policejní avie nenastartovali. Kdyby to udělali jako toho 28. října, možná mohl jejich režim fungovat v nějaké pozměněné podobě další léta.

Jak jste prožil ten zlomový den 17. listopad 1989?

Byl pátek, přišel jsem večer z práce a pustil si Svobodnou Evropu, a tam hlásili, že Prahou šel průvod organizovaný SSM a že byl bitý. Z toho jsem měl téměř škodolibou radost, že už bijí i lidi, kteří s opozicí nemají nic společného. Já jsem tomu ale ještě tehdy nevěřil, že se to zlomí. Byli takoví jako Tomáš Hradílek (mluvčí Charty 77, hlavní představitel OF na Ostravsku, později poslanec za Občanské fórum pozn. redakce), který v roce 1989 jezdil do Ostravy z Prahy a předpovídal, že režim brzy padne. Ale on byl z generace, která zažila i rok 1968, měl více zkušeností. Já si to v té době představit neuměl, ač jsem si to velmi přál, aby k tomu zvratu došlo. Tím jak byla Státní bezpečnost permanentně v akci, říkal jsem si, že tenhle režim nemůže jen tak padnout, že je velmi pevný v kramflecích.

Přesto k tomu zvratu nakonec došlo. Jak to tehdy po 17. listopadu probíhalo v Ostravě?

První manifestace byla až v pondělí 20. listopadu na náměstí Lidových milicí. Tomáše Hradílka předem zatkli. I pro mě si ten den ráno přišli do práce, ale podařilo se mi odejít dřív. Odpoledne jsme se sešli v hloučku kolem kašny a herec Zbyněk Popelka začal mluvit o tom, že v Praze bijí studenty a že se bude stávkovat. Já jsem si pořád myslel, že nás seberou, nahází do avií a zase rozvezou na služebny, ale najednou nic. StB vše sledovala jen zpovzdálí. Na náměstí pak vystupovali různí lidé a nakonec se šlo k divadlu. V té době krajští ideologové lámali herce, ať se nepouštějí do žádných dobrodružství. A do toho tam přišel ten dav a provolával: „Ať žijí herci, svobodu, svobodu!". A začalo se to lámat.

Takže jste nakonec také uvěřil, že se ledy pohnuly, doba se mění…

Bylo to jako v Jiříkově vidění, bylo to zvláštní. Ohromná euforie. Najednou se začalo něco dít, člověk to cítil vnitřně. Jste svědky něčeho neopakovatelného. Kdyby to chtěl někdo zrežírovat, tak se mu to nepovede. Tomáše Hradílka pustili, zakládalo se Občanské fórum, doba se měnila. Komunisté skládali funkce s neuvěřitelnou rychlostí a ochotou a člověk jenom koukal na to, jak to najednou jde. Byla to euforie, radost, nikdy jsem už nic takového nezažil, bylo to něco jedinečného.

Co jste dělal po revoluci?

Zakládání OF jsem se už neúčastnil, začal jsem pracovat jako novinář. Na konci února 1990 vyšel poprvé Moravskoslezský den první nezávislý deník v Československu a já byl součástí jeho redakce. Najednou jsem se ze samizdatové Severomoravské pasivity ocitl v denně vycházejících novinách.

A jaké pocity z toho všeho máte dnes po pětadvaceti letech?

Jsem velmi spokojený. Žijeme v demokracii a já to, co se stalo na konci roku 1989, stále považuji za zázrak a pořád si toho hodně vážím. Těším se prakticky z každé návštěvy knihkupectví nebo koncertu. Je příjemné koupit si knihu, jakou chcete, vidět kapely, jejichž veřejné vystoupení by dříve u nás bylo nemyslitelné. Pozitivní věci ze změny režimu jsou pro mě pořád dominantní. Považuji stále za zázrak, že zde můžu žít důstojně ve svobodné zemi.

Autor: Martin Pleva

17.11.2014 VSTUP DO DISKUSE 6
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Klimkovický tunel. Ilustrační foto.
AKTUALIZOVÁNO
14

Klimkovický tunel uzavřou až v neděli večer

Adrenalin, vodní boj, výkony na plno, ale také výborná zábava, relax, humor a nadsázka. To vše přináší atmosféra závodů dračích lodí v Bohumíně.
12

Tvrdé boje, krásné bubenice, sympatičtí lidé. Dračí lodě na start!

Jakub Petr před turné po Švýcarsku: Jako generálku to nebereme

Čtyři zápasy s kvalitními soupeři v šesti dnech čekají hokejisty Vítkovic během turné po Švýcarsku, kam v pátek brzy ráno ostravská výprava nabrala směr.

Baník myslí na výhru, Kučera nevyloučil změny v sestavě

Není to sice Slavia, ale i Teplice, které už delší čas drží kádr pohromadě, mají obrovskou kvalitu. Druhé domácí vystoupení Baníku Ostrava v rozbíhající se HET lize může být hodně zajímavé. Hrát se začne dnes v 17 hodin.

Pohádkou o pohřbívání zvířátek seznamují děti s koncem života

Kamarádky Ester a Oli nacházejí mrtvého čmeláka a je konec nudě, hledají a pochovávají další tvorečky, zakládají si vlastní „pohřebářskou“ firmu. Smrt se v představení Jany Peřinové a Jordany Blažkové zdá srozumitelnější i těm nejmenším.

Od sbírání toulavých psů ke „čmuchací“ disciplíně

Hledej! a poté Ukaž! Těmito povely diriguje Ivana Kollárová z Proskovic fenky australského ovčáka jménem Ketty a Iris při noseworku. Tedy v současné době nejrychleji se rozvíjejícím psím sportem, který zapouští kořeny i na Ostravsku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení