Dřisty fifejdskeho Ofila: Ofil, ty maš babu. Bokovku!

„Ofil, ty maš babu. Bokovku!" křikla na mě v utery ve dveřach moja Ruža. A pod nohy mi hodila obalku a zmizla s kapesnikem na očach v izbě. A nězapomněla pořadně šastnuť dveřami.

Chvilu sem na ty dveři čučel jak puk, ale pak sem zvednul obalku a čital. „Vážení, ráda čtu dřisty fifejdského Ofila, a jestli dovolíte, posílám vám do redakce touto cestou, protože nemám internet, malý příspěvek. Snad se bude hodit. Věra Š., Frýdek-Místek."

V obalce, kera byla adresovana redakci Deniku byl ešče složeny papir s devatenastimi slokami pisničky (zpiva se to na znamy popěvek Ó dualajne, kobzole su fajne). Musim přiznať, že taku pisničku něznam, tuš sem zavolal na Ružu, ukazal ji, že to byl dopis do redakce i ni přimo mi od moji bokovki. Kapku změkla, a když sem ji tu pisničku přespival, docela změkla a smjala se na cele kolo. Nemam tolik mista, abysem vam tu pisničku představil celu, tuš enem kusček: 1) Kdo rad hospodaři / temu profit kyně / a ta moja stara / rada chova svině. 2) Raz my vam tež měli / pěrunsku ostude / žrať to nic něchtělo / furt to bylo chude. 3) Stara mi poviado / zabij ho břidoka / pujděš do Ostravy / kupiš tam cycoka… No a dala mu tři stovki, kere chlopek přepil v hospodě, a dom ho přivezli zesraneho a zřiganeho na karach. A tak ho ta jeho Tereza strčila do chlivka, kaj měl pysk strčeny do hnoja… „Tuš tak to dopada, když chlop něposlucha svoju robku," pravila na to ze smichem Ruža.

Ale něbyl v tyn den konec z dopisami. Bo z interneta na mě vypadnul dalši: „Ty, Ofilu, …bo se mi chce, tuš ti pišu. Myslel jsem si, jak jsi začal vzpomínať na staré Fifejdy a mládí, třeba i na kamarády, s kerýma si vyrosť, že buděš pokračovať! A ty ni! Ono se mi to tvoje psani zrovna nelíbí. Já jsem Oskar z MarHor, od kostela, ročník 1944 a pamatuju se ty klukovské bitky mezi námi a fifejďakami na tych polach mezi kostelem a hřištěm na naši straně a pivovarem na vaši straně. Mezi cihelnami u ďur po bombach, kaj jsme se nasadili ryby a navzajem se je kradli. My měli rybník u vodárny, vy v pivovaře. Vy stě měli tajné ďury do cirkusu Beskyd, my věděli, jak se dostat do věži našeho kostela. To jsme, jako školáci, byli na sebe strašně nasraní a hlídali si svoje rajony. Ku příjemné změně došlo, když jsme začali chodiť do učení či na střední školy. To zme se dokonce aji setkali v te same třídě v tym samym ročniku. A stali jsme se kamarády na furt. Po vojně jsme jezdili společně na hory za babami, než se někteří z vás nás oženili. Enem ty mena mi po půl století jaksi vypadla. Košárek?, Kačena?, Walter?, kaj je jim konec?! Napiš, jestli jsi to zažil, jak jsme chodili kradnuť kobzole a dělali pečoky, kuřili fajky z kaštanů, mydlili se ručně stručně, střilali po sobě šlajdrami atd, atd. Tož se, Ofil, měj fajň, uživej se a piš ty svoji dřisty samozřejmě dááál. Sláva našemu mládí, starým Fifejdám i starým Mariánkám. Oskar z MarHor."

Po přečitaňu teho mejla sem zas ja zamačknul slzu litosti, bo sem se spomněl na svoji mladi… Ale zustal ve mně divny pocit: Jednemu se moji dřisty libja, druhy chce cosik ineho. Tuš něvim.

„Ja, s tym se musiš poprať, spisovatelu, sam," pravila izlivo Ruža a nětradičně dodala frk ona: „To poslal sused kamošovi esemesku: ,Zajdeme na COLU?' A dostal odpověď: ,Ty vole, já nechápu, jak můžeš v tak jednoduchém slově, jako je PIVO, udělat 4 chyby!' Tvařil sem se, že to něchapu, a tak Ruža, znova nasrana, zmizla v izbě…

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, ať piše na ofil.ostrava@denik.cz.