„Měl jsem těžkou autonehodu, po které jsem skončil na frýdecko-místeckém ARO s mnoha zraněními. Měl jsem natrženou aortu i střevo, vnitřní krvácení, naražené plíce, zlomený nos i očnicové oblouky, pravá noha mi přes kyčel projela až do břicha. Lékaři připravovali mou rodinu na nejhorší, nevěřili, že bych tolik těžkých zranění mohl přežít,“ líčí svůj příběh mladý muž. Pět týdnů nehnutě ležel, než osud rozhodl, že ho ještě zemřít nenechá.

„Když mě po pěti týdnech lékaři začali pomalu probouzet, byl to zvláštní pocit. Vnímal jsem, že je u mě má rodina, viděl jsem svou manželku, ale pořád jsem prožíval nějaký svůj virtuální svět. Týden čtrnáct dní trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval,“ říká a jedním dechem dodává: „Byl jsem navíc hrozně zesláblý, neměl jsem sílu ani otevřít obálku, zhubl jsem pětadvacet kilo, nohy jsem měl jako hůlky.“ Po několika dnech ho lékaři přesunuli na JIP, kde se pomalu začal dávat dohromady. „Učil jsem se znovu mluvit. V hlavě jsem měl jasnou představu o tom, co chci říct, ale neuměl jsem ze sebe vypravit žádné složitější slovo,“ vysvětluje.

Přišly komplikace


Zanedlouho lékařům sdělil, že už je mu lépe a že na berlích klidně odejde domů. Jenže zjistili, že si sám ani nesedne, natož aby vstal. „Nervy, které řídí pohyb nohy, jsem měl porušeny. Na traumatologii mě pomalu stavěli na nohy a učil jsem se chodit s berlemi. Každý krok pro mě byl velmi náročný a unavující.“

Když měl začít rehabilitovat na speciálním oddělení v ostravské fakultní nemocnici, přišly komplikace. „V břišní dutině, která už byla zahojená, se mi rozjel zánět. Znovu mě čekaly operace, znovu jsem byl ležák a znovu jsem byl v ohrožení života,“ líčí. Všechny pokroky, které do té doby udělal, byly pryč. „Hned, jak to bylo aspoň trochu možné, jsem se znovu začal stavět na nohy. Začínal jsem zase od začátku.“

Na Vánoce se Jiří poprvé dostal domů, každý den ho ale rodina musela do nemocnice vozit. Ještě před koncem roku začal rehabilitovat ve středisku Sagena, kde ho do rukou dostala fyzioterapeutka Sylvie Čechová. „Chodil jsem do Sageny třikrát týdně. Pokroky byly vidět každým dnem, a po nějaké době jsem už dokonce vyšel schody. Bez berlí jsem se ale zatím neobešel,“ říká.

V rehabilitaci pokračoval také ve Fakultní nemocnici v Ostravě, odkud odcházel už „jen“ o francouzských holích, a na závěr měl nastoupit do rehabilitačního centra v Čeladné.

Zase normálně žít


Jenže přišly další komplikace, tentokrát pooperační kýla. Potřetí ho čekalo kolečko – operace, JIP, rehabilitace. Se všemi komplikacemi se nakonec dokázal poprat a dnes, rok po nehodě, byste nepoznali, čím si prošel. „Chodím bez berlí, dokonce i rychle. Jezdím na kole a třikrát týdně chodím cvičit. Trochu napadám na pravou nohu, ale to vypadá, jako bych si jen zvrtl kotník,“ usmívá se a závěrem dodává: „Za to, že jsem přežil a mohu dnes zase chodit a normálně žít, vděčím lékařům z frýdecko-místecké nemocnice a všem ostatním, kteří se o mě starali. Dokázali něco, čemu na začátku možná ani oni sami nevěřili – a za to bych jim chtěl moc poděkovat.“

Protagonista tohoto příběhu souhlasil se zveřejněním pouze za předpokladu, že nebude zveřejněno jeho příjmení.

ČTĚTE TAKÉ: Následky nehod jsou méně tragické než vloni