Muže skolila prasečí chřipka, teď začíná znovu žít

„Byl to pořádný stres, ani k jídlu jsem neměl chuť,“ zhodnotil svůj první den v práci.

Prasečí chřipkou se zdravý dvaapadesátiletý muž v dobré fyzické kondici nakazil loni koncem listopadu. Nebyl v zahraničí, nesetkal se s nikým, koho by nemoc postihla. Virus jednoduše zaútočil a lékaři měli co dělat, aby Petra Hložánku sebrali hrobníkovi z lopaty.

„Začalo to jako normální chřipka, po několika dnech dokonce vysoké teploty klesly. Když jsem začal špatně dýchat, nechtěl jsem ani do nemocnice, myslel jsem, že to přejde. Praktická lékařka mě ale přesvědčila, že to potřebuju. Nakonec jsem s těžkým zápalem plic skončil na intenzivce infekční kliniky ostravské fakultní nemocnice. Lékaři zkoušeli kdeco, ale nic nepomáhalo. Plíce i další orgány mi odcházely, dýchaly za mě přístroje. Pamatuji se na dvanáctého prosince, kdy jsem poslal ženě poslední SMS, a pak a až na pátého ledna, to jsem se probudil z umělého spánku. Co bylo mezi tím, vím jenom z vyprávění manželky,“ vzpomíná Hložánka.

Život mu zachránil surfaktant, lék, který je určený k léčbě novorozeňat, vpravuje se do plic předčasně narozených dětí. Lékaři ostravské fakultní nemocnice ho zřejmě jako první v zemi použili k léčbě dospělých pacientů, jimž prasečí chřipka způsobila těžkou destrukci plic.

„Lékaři z ARO mi dávali tak dvouprocentní naději, že přežiju. Kdybych byl předtím nemocný, nesportoval, tak jsem to už měl určitě za sebou,“ míní muž.

Tvrdí, že virus a dlouhá nehybnost mu zlikvidovaly veškerou imunitu. Zhubl dvacet kilogramů, atrofovalo mu svalstvo, nedokázal se pohnout, mluvit, najíst se, špatně slyšel. „Nejhorší bylo, že mozek fungoval, ale tělo ho odmítalo poslouchat,“ popisuje Hložánka. V únoru ho coby ležáka z fakultní nemocnice převezli na metabolickou JIP Městské nemocnice Ostrava. Na zdejší interně a rehabilitaci ho pak dávali „dokupy“.

„Nedovedete si představit tu slast, když jsem poprvé zvedl ruku, učesal se, posadil se, nebo se sám najedl a osprchoval, to bylo úžasné,“ raduje se muž. Vzpomíná i na lékaře a sestřičky v obou nemocnicích, kde se o něj starali. „I když jsem byl skoro mrtvola, chovali se ke mně jako k osobnosti, s úctou, jsem jim moc vděčný,“ děkuje Hložánka.

Váží si nesmírné podpory rodiny a přátel. Je přesvědčen, že nejtěžší to muselo být pro jeho ženu. „Pořád za mnou chodili a podporovali mě, povzbuzovali. Já si na to špatné nepamatuju, oni ano,“ řekl Hložánka. „Bylo to hodně těžké, ale paradoxně nemoc posílila náš vztah, celou rodinu, poznali jsme lidi, pravé přátele,“ uvedla manželka Zdislava.

„Říká se, že nemoc vám změní hodnoty. Je to pravda, nerozhodí mě to, co dříve. Je to zkušenost, která se ale nedá předat. Mám kamaráda, co se dostal z rakoviny, víme, o čem mluvíme,“ říká muž. Intenzivní léčbu už nepotřebuje. Musí ale cvičit, posilovat imunitu. „Lékaři mi slíbili, že do tří let bych se měl dostat do stejné formy jako před prasečí chřipkou, udělám pro to všechno,“ plánuje Hložánka.