V té době ale absolvoval speciální intenzivní terapii v klimkovických sanatoriích, kterou mu uhradila Asociace rodičů dětí s DMO a přidruženými neurologickými onemocněními.

„Bylo období Halloweena a vyřezávali jsme dýně. Dospělí dětem pomáhali, protože jim to moc nešlo. A já si sedla zrovna vedle Tomáška. Bylo mi divné, že nereagoval, když jsme se jej zeptala na jméno, ani na jiné otázky," líčí paní Ivana, která v sanatoriích pracuje jako koordinátorka neurorehabilitačních programů.

Když se dozvěděla, že Tomášek nemluví, protože je neslyšící, a navíc je z domova, začala se o jeho osud intenzivněji zajímat. Také proto, že v té době už měla její rodina zkušenosti s takzvanou hostitelskou péčí, kdy si domů brávali dvě sestry z dětského domova.

„Zrovna v té době jsme uvažovali, že bychom si znovu někoho vyhlédli. A přišel Tomášek," říká paní Ivana s tím, že zprvu některým lidem vrtalo hlavou, proč se chce někdo starat o cizí dítě, a ještě navíc postižené.

Nicméně od té doby už uplynulo pár měsíců a každou druhou neděli odpoledne tráví Tomášek s paní Ivanou a její dcerou.

A řízením onoho „osudu", ale spíše to bude zásluhou péče a lásky, kterou mu rodina věnuje, se také přišlo na to, že Tomášek hluchý není. „Volala mi dcera. S Tomáškem si moc rozumí. Zdálo se mi, že reaguje na její hlas. Tak jsem mu dala do ruky telefon a řekla jí, aby na něho promluvila. S překvapením jsem zjistila, že reaguje a odpovídá na její otázky."

Tehdy jej zavedla na vyšetření ke speciální logopedce a ta jí potvrdila, že Tomášek slyší. A je i možnost, že se naučí v rámci svých možností mluvit, což se pomalu začíná naplňovat.

„Miluje cestu vlakem. Takže do Ostravy pro něj přijedeme autem a do Havířova se vracíme vlakem. Také má rád ohňostroje. Nebo hudbu. Některé písničky si najde na tabletu sám, i když nechápu jak, když neumí psát," usmívá se paní Ivana, když o malém klučinovi mluví.

Tomášek se ale i rád fotí. Ochotně se zubí do objektivu a pózuje našemu fotografovi. Stejně jako Jindřichu Streitovi, který loni fotil v klimkovických sanatoriích děti s dětskou mozkovou obrnou do kalendáře a Tomášek se směje z jeho obálky. „Je to takové sluníčko," mluví o něm láskyplně paní Ivana. A do budoucna má své plány. Díky přispění Asociace mu může dopřát intenzivní logopedickou péči a dále jej „rozmluvit". Chlapce, který původně nemluvil, protože byl hluchý.