Na nohy se nepostaví, přesto hrají ragby

Šestice členů ostravského týmu vozíčkářů, kteří hrají ragby. A vybrali si pořádně tvrdý sport. Jedním z členů družstva, které si říká SK Ostrava Koníci, je i Roman Cader.

Před dvaceti lety měl autonehodu. Ochrnuly mu nohy, částečně i ruce. Kdysi ho bavilo lyžování a sportu se chtěl věnovat dál. Přímo k ragby se dostal přes kamarády. Tehdy, v roce 1993, kdy začínal, prý nikdo pořádně netušil, co to vlastně ragby vozíčkářů je.

Nebylo moc na výběr

„Dojížděli jsme do Hradce Králové, kde jsme měli tělocvičnu. Sedli jsme do auta dva, tři kluci tady od nás a jeli,“ vzpomíná. Na otázku, proč si vybral právě rugby říká: „U postižení horních i dolních končetin, toho na výběr moc není. Navíc máloco je tak akční jako ragby,“ říká Cader. Pro ragby vozíčkářů se nadchnul i proto, že je to oficiální paralympijský sport. „Občas kouknu i na televizi. Je příjemné, že se tahle disciplína prosadila,“ dodává.

Stejně jako mají „zdraví“ hráči ragby speciální výstroj, mají ji i ragbisté vozíčkáři. A to v podobě speciálně upraveného vozíku, který vyjde až na sto tisíc. Má něco jako nárazníky, aby si hráči vzájemně neublížili, když do sebe narážejí. Nijak zvlášť opatrní k sobě ale ragbisté vozíčkáři nejsou. Vozíky na hřišti do sebe vrážejí tak silně, až se někteří z nich převrátí. To pak přispěchá na pomoc rozhodčí, postaví hráče zpět na kola a vrátí ho do hry.

„Někteří bývají k vozíku připoutáni. Je potřeba chránit se, abychom se nezmrzačili ještě více, než jsme,“ říká Cader.

Lepší ruce, více bodů

Na hřišti jsou vždy čtyři hráči jednoho týmu. Každý z nich je jinak bodově ohodnocen. „Někdo má lepší ruce, lepší motoriku, a je tak schopen více manipulovat s míčem. Má tak více bodů. Součet bodů hráčů nesmí přesahovat osmičku, aby nebyl nějaký tým ve výhodě,“ vysvětluje ostravský hráč.

Cílem hry je dát gól. Tedy v tomto případě přejet alespoň dvěma koly vozíku před brankovou čáru a mít míč plně pod kontrolou.

Ostravští Koníci trénují každý týden. „Vždycky ve čtvrtky. Ale teď, když je zima, tak to trošku flákáme,“ usmívá se Cader, který dnes pracuje jako finanční poradce.

O víkendu si ostravští ragbisté vozíčkáři zahráli s polským týmem v tělocvičně Střední zdravotnické školy v Mariánských Horách. „Poláci jsou na tom dobře. Kdysi jsme je učili my, ale oni pak měli lepší trenéry a zázemí a dnes je to naopak,“ přibližuje Cader. Ale ani ostravský tým se rozhodně nemá za co stydět. Je držitelem několika titulů minstrů republiky.

Psychická vzpruha

Ragby není pro vozíčkáře jen sport. Dalo jim mnohem více. Zlepšila se jim motorika a zároveň je to obrovská psychická vzpruha. „Člověk se má na co těšit, má za čím jí, může si klást cíle. To je fajn,“ říká Roman Cader. V týmu si prý chlapi často radí i s běžnými životními starostmi. „Je to jak všude. Řešíme problémy v práci, v rodině,“ míní Cader.

Jak dlouho prý bude ještě ragby hrát, netuší. Rád by ale stejně jako jeho spoluhráči našel nástupce. „Moc lidí, co by chtěli hrát, není. Musíme začít mladým lidem, kteří jsou stejně postiženi jako my, vysvětlovat, že je to moc fajn zábava,“ uzavírá Cader.