VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jak se slouží v cizinecké legii, bojuje v Indočíně a pak i prchá k nepříteli?

Ostrava - Letos oslavil čtyřiaosmdesáté narozeniny a trochu jej právě teď zlobí zdraví. I tak mě Josef Lodňan při mé návštěvě v radvanické léčebně, kde jej teď dávají do kupy, vítá pevným stiskem ruky.

19.11.2011
SDÍLEJ:

Se Severovietnamci si uprchlíci nechali udělat společné foto. Josef Lodňan (dole uprostřed s bílým u krku).Foto: archiv Josefa Lodňana

„Od čeho mám začít?“ ptá se chlapík se zvučným hlasem a rychle dodává, abych jej omluvil, když si některé věci nevybaví úplně přesně.

„Vždyť už je to tak dávno. Narodil jsem se v sedmadvacátém v Rychvaldu. Mamka byla služka u sedláka a různě se musela protloukat. Pak jsme žili dost dlouho na Slovensku, odkud mamka pocházela. Tam jsem také vychodil základní školu,“ vzpomíná muž na dětská léta.

Jeho vyprávění pozorně naslouchám nejen já, ale i jeho syn, také Josef. Ten se snaží občas pomoct při vybavování vzpomínek, jindy nezapomene tatíka trochu poškádlit.

„S tou školou, tati, tos byl hotový raz dva, kolik tříd jsi vůbec vychodil? Pět?“ říká s úsměvem.

„Jak pět, normálně osm roků, někdy jsem sice vynechal, když jsem už třeba pomáhal sedlákovi, ale dodělal jsem všech osm ročníků,“ brání se čtyřiaosmdesátiletý muž a pokračuje:

„Vzpomínky na to, jak to bylo po válce, mám už trochu rozbité. Vím jen, že jsem nějakou dobu pomáhal u sedláka, potom jsem šel dělat do lesa. A pak? To už jsem šel do Čech na Mostecko. Stalinovy závody, tak se to tam myslím tenkrát jmenovalo. Zhruba po roce pak přišlo rozhodnutí, že to zkusím na Západě. Jestli v tom hrála nějakou roli politika? Ani tolik ne. Spíše jsem si chtěl něco vydělat, mít pořádnou robotu.“

V Německu ho zlákali verbíři

Do Německa, které po válce bylo rozděleno do okupačních zón, v nichž „šéfovali“ Američané, Rusové, Francouzi a Britové, se Lodňan vydal i s kamarádem. „Že to nebyla žádná sranda dostat se přes čáru, to asi říkat nemusím. Byl rok devětačtyřicet. Nakonec se nám to povedlo. Byl jsem ve sběrném táboře. Myslím, že to město se jmenovalo Offenburg. Také se mezi chlapy v táboře říkalo, že nejvolnější režim mají v té americké zóně,“ pokračuje ve sbírání vzpomínek Josef Lodňan a když na něj dorážíme, jak to bylo dál, jen zakroutí nevěřícně hlavou. „Chlapi, vždyť to už je šedesát roků zpátky, musíte mi trochu nechat čas, abych si to v té mojí hlavě dal nějak do kupy.“

Co ví ale jistě, že po krátkém čase se v táboře začali objevovat agenti a verbíři. „Lákali nás do legie, měli plné tašky cigaret, fotek. Ten francouzský verbíř nám to líčil málem jako ráj. Budete mít prachy, služba bude pohodová. Budete v Africe sloužit u policejních oddílů. Tak jsem to nakonec podepsal, na pět roků,“ pokračuje Josef Lodňan a vysvětluje, že legie ale nebrala zdaleka každého: „Musel jste být zdravý, mít třeba všechny zuby, dobré oči, uši. U toho zdravotního stavu rozhodovala každá maličkost.“

Období výcviku, různých táborů, kde se pohyboval od podpisu závazku legii do odjezdu do Indočíny už trochu chlapíkovi, kterému táhne na pětaosmdesát, vypadlo z paměti. „Šibovali s námi, vím, že jsem byl v Marseille i v severní Africe. Že bych zažil nějaký drastický výcvik, to si nevzpomínám. Myslím, že nás šetřili na tu Indočínu. Oni už tenkrát věděli, že nás tam pošlou, my ještě ne,“ vysvětluje.

Lodí až do Indočíny

„Jak jsem vlezl na tu loď, už mi došlo, že to nebude vyhlídková plavba po Středomoří, ale že nás asi vezou někam daleko, hodně daleko. Mezi chlapy se říkalo, že Indočína asi bude dost peklo. CŮvnut už nešlo, těch pět roků, co člověk podepsal, musel aj odkrůtit. Plavba byla dlouhá, někdy i zajímavá. „Míjela nás třeba anglická loď s polonahými tanečnicemi. My jsme na ně mávali a okukovali je, z jejich lodi na nás začali pokřikovat něco o zasraných Francouzích. Dvakrát jsme pak cestou do Asie někde stavěli, doplňovalo se palivo a asi i další potraviny. To nás ale hlídali, abychom se z lodi nedostali. Pak už jsme jeli durch až to toho Saigonu.“ (pozn. redakce: Tehdejší Francouzská Indočína zahrnovala nejen dnešní Vietnam, ale i Kambodžu a Laos. V letech 1946 začala indočínská válka mezi Francií, která se snažila udržet nadvládu nad touto oblastí, a osvobozeneckým hnutím. Severovietnamská vojska byla tehdy sdružena do takzvaného Viet Minhu).

„Na tu službu v Indočíně mám trochu útržkovité vzpomínky. To, co bylo hodně špatné, člověk z té hlavy možná i automaticky vytěsní. Nejprve nás zacvičovali, chodili jsme do stráží. Ty byly dost nebezpečné. Severovietnamci dost často podnikali výpady a hodně chlapů se ze stráže už nevrátilo. Buď upadli do zajetí, nebo je zabili. Byl to velký nápor na nervy a mě začalo stále více docházet, že jsem udělal velkou koninu, když jsem šel pryč a doma nechal mamku samotnů. Občas jsem od ní dostával dopisy a bylo vidět, jak moc se trápí. Tak jsem se rozhodl, že uteču, abych se jí někdy ještě vůbec vrátil,“ pokračuje v líčení svých osudů Lodňan.

Jak se prchá k nepříteli?

V té době asi nezažíval zrovna jednoduché období. Jak jinak si lze vysvětlit, že člověk se rozhodne pro útěk k nepříteli, o kterém dobře věděl, že dokáže být nesmlouvavý. „Měl jsem v hlavě jen to, že se chci vrátit a pomoci mamě. Tak jsem do toho šel, se mnou se rozhodl pro útěk ještě jeden legionář, kluk ze Slovenska. Prchali jsme čtrnáct dnů. Byly to hodně dlouhé dny a noci. Museli jsme dávat velký pozor na různé nástrahy, které tam různě dávali Severovietnamci. Když jsme pak konečně uviděli jejich hlídku, rychle jsme dali ruce nahoru a čekali, co bude. Mohli nás zastřelit, měli jsme mundúry legie a oni nevěděli, jestli to není nějaká léčka. Nakonec nás ale vzali do zajetí. I pak se pár týdnů nevědělo, co s námi bude. Nakonec asi rozhodli Rusi. Ti kývli, že nás mají poslat zpátky do Československa. Jak s námi v tom zajetí zacházeli? Jako s vězni, ale nebili nás, spíše se vyptávali na takové ty vojenské věci, časem už ty vztahy nebyly tak vyhrocené a dokonce jsme si pořídili i společnou fotku. Pak už nás převezli přes Čínu a Rusko zpátky do republiky.“

Návrat domů, vězení a opět vojna

Když se Josef Lodňan vrátil domů, zavřeli jej za službu v cizím vojsku a neoprávněné opuštění republiky. Asi rok pobyl ve vězení, pak ho pustili, tehdejší prezident Zápotocký mu dal milost. Konečně se setkal i s maminkou. „Po krátké době jsem ale zase narukoval, to už do Československé armády. Sloužil jsem i v Malackách. Pak jsem odešel dělat na šachty na Karvinsko. V té době jsem se seznámil v Orlové s mou budoucí manželkou.

A to už by myslím stačilo, napovídal jsem toho až až, hlava mi může prasknout z toho vzpomínání,“ snaží se ukončit vyprávění o svých osudech, který by na menší román určitě i vydaly, Josef Lodňan. Je také vidět, že jej to hledání myšlenek a vzpomínek na minulost trochu vyčerpalo.

Na poslední otázku, jestli se někdy zajímal o další vývoj v Indočíně, zakroutí rezolutně hlavou. „To jsem se snažil z té hlavy dostat pryč a zapomenout pokud možno na všechno, co jsem tam zažil. Ani před děckama jsem o tom nemluvil,“ dodává chlapík. Při loučení mi podává ruku a říká, že by možná bylo lepší, kdybych z těch jeho vzpomínek na papír ani nic raději nedával. „Vždyť už je to tak dlouho zpátky,“ dívá se mi chlapík zpříma do očí a na rozloučenou opět pevně stiskne ruku.

Autor: Břetislav Lapisz

19.11.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nová železniční zastávka Havířov Střed těsně před dokončením.
7

Nová železniční zastávka je jen začátek změn

Pohřešovaná Helena Kanalošová z Frýdku-Místku.

Policisté hledají dívku z dětského centra

Dřevjanka u Zbuja v Beskydech je na prodej

/FOTOGALERIE/ Oblíbená horská restaurace Dřevjanka U Zbuja pravděpodobně změní majitele. Je totiž nabízena i s přilehlým nově postaveným penzionem k prodeji. Celková cena se má pohybovat okolo deseti milionu korun.  

Debutant Bartošák: Čekal jsem dlouho, škoda prohry

/FOTOGALERIE, ROZHOVOR/ Tak se dočkal! Hokejový gólman Patrik Bartošák si ve středečním přípravném utkání se Slováky v Třinci odbyl premiéru v seniorské reprezentaci.

Navrhněte Seniora roku

Máte ve své blízkosti aktivního seniora, který by si zasloužil ocenění? Statutární město Ostrava vyhlásilo XI. ročník ankety Senior roku 2017.

VIDEO: Netradiční VIP louka v centru Ostravy budí pozornost

/FOTOGALERIE/ Květinový experiment v ostravských Komenského sadech budí zaslouženou pozornost nejen obyvatel města, ale také jeho návštěvníků. Kolem VIP louky budou i koně chodit „po špičkách“.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení