„Máme jich podchycených kolem 150," vysvětluje Lucie Návratová, terénní pracovnice Armády spásy, která nás doprovází, zatímco si to mašírujeme mokrou trávou nedaleko porubského bazénu do křoví uprostřed louky. Vítá nás pouze staré, nedávnými dešti promočené křeslo a trochu nepořádku kolem. Macatý potkan se raději rychle vytratil.

„Tak kapky bere," konstatuje spokojeně lékařka k nepřítomnému obyvateli poté, co vidí stát u křesla prázdnou krabičku od léku. A zamíří ke křoví o kus dál. Podle Lucie Návratové by zde měli žít tři lidé, na místě však zastihneme jen pana Zdeňka.

S oběma mladými ženami se vítá s úsměvem, je poznat, že se nevidí poprvé.

„Tady? Několik měsíců," říká, jak dlouho je mu zdejší místo, blízko teplovodního potrubí a nedaleké rušné křižovatky, domovem. Jak se dále rozpovídá, na ulici je už třicet let, v zimě občas přespí na ubytovně, jinak venku. „Po celém kraji," říká, kde všude za tu dobu nocoval, a se smíchem jmenuje místa, kam už nesmí, protože to má zakázané.

Lékařka se jej vyptá na jeho dva kolegy, kteří jsou podle šedesátiletého muže někde na návštěvě. „Teď mi ukažte tu nohu," zavelí a pan Zdeněk poslušně vytahuje pravou nohavici. Na lýtku má velký hojící se strup, který mu paní Andrea ošetřuje mastí.

„V zimě řeším hlavně akutní věci, jako třeba nachlazení a podobně. Jakmile se oteplí, snažím se také o prevenci. Měřím třeba krevní tlak a podobně," vysvětluje lékařka s tím, že ale kožní problémy a různé rány ošetřuje nejčastěji.

Ze Šumavy do Ostravy

Pochází ze Šumavy, vystudovala praktickou medicínu v Praze. Právě tam začala jako dobrovolník v Armádě spásy pomáhat lidem na ulici. „Zjistila jsem, že mají velkou potřebu zdravotní péče, která není naplněna," říká. Později se stala členkou Armády spásy. Po studiích byli i s manželem vysláni právě do Ostravy.

A v takzvané pouliční medicíně, která se ve světě teprve vyvíjí a na lékařské fakultě se zatím nedá studovat, se našla. „Určitě bych to jinak nedělala," odpovídá na otázku, zda ji tato práce, kterou zatím zvládá při mateřské, baví. I poté by se jí ráda věnovala, plánuje v Ostravě vybudování ordinace pro lidi bez domova. Už nyní působí také jako duchovní pracovnice v Armádě spásy.

I těžší případy

Opouštíme pana Zdeňka, který nám ještě prozradí, že k obědu bude vařit zelí „s něčím" a míříme do nedalekého Martinova. Právě zde by mělo žít podle terénní pracovnice Lucie dokonce pět lidí bez domova. Zatím bezlistými křovinami poblíž železniční trati už z dálky probleskují dva přístřešky nalepené na horkovodním potrubí. Před nimi se povalují promočená lehátka, provizorní slunečník i krajíce plesnivého chleba. A uprostřed toho se spokojeně rozvaluje výstavní černobílá kočka. Jmenuje se prý Jana.

Pan Pavel oslavil 23. března čtyřiašedesátiny. Z malého přístřešku s „ústředním topením" v podobě potrubí horkovodu, sálá příjemné teplo i ve vlhkém počasí. Na provizorním lůžku, které zabere skoro celou plochu, sedí pan Pavel a stěžuje si na nohy. Doktorce ale dělá jeho zdravotní stav trochu starosti. Měří mu krevní tlak a vyptává se na další podrobnosti toho, co jej trápí.

Také pan Petr „odvedle" si nechává změřit tlak a svěřuje se lékařce, že na kolejích upadl a narazil si žebra. Zajímá jej, zda už je otevřená ambulance, kterou má paní Andrea v plánu otevřít.

Terénní pracovnice Lucie jim zatím nalévá z termosky horký čaj, což neodmítne nikdo. I když tam není rum, jak žertují. „Za koleje nechoďte, tam dneska nikdo není," informují nás muži o svých „sousedech". Takže se loučíme a vyrážíme na další „štaci" do Poruby k Myslivně. I tam by mělo žít kolem pěti bezdomovců.

Nelze zachránit celý svět

Je mi jasné, že práci těchto dvou žen nelze dělat, pokud k ní člověk nemá předpoklady a další morální vlastnosti. Také lékařka Andrea se svěřila, že měla období, kdy chtěla „spasit celý svět" a ošetřila až osm desítek pacientů za den. Známou pravdu, že to nelze, si už v sobě srovnala. Právě proto, aby nevyhořela a mohla dělat to, co ji naplňuje.

„Prostě je mi s těmi lidmi dobře. Nemusím si na nic hrát. Oni mne také přijímají, jaká jsem a já přijímám je," říká.