Josef Pleskot. Architekt, který mění tvář Ostravy

A Pleskot přichází s dalšími a dalšími nápady, jak moravskoslezskou metropoli pozvednout. Dá se tvrdit, že se pro něj Ostrava stává druhým domovem.

On sám má ke svému vlivu na měnící se tvář Ostravy střídmý postoj. Na tak velkých projektech by se podle něj měli podílet i jiní architekti, a ani to nemusejí být hvězdy. „Každé město potřebuje stavitele kreativní i méně kreativní, žádné ale nepotřebuje exhibicionisty, kterými dnes architekti často jsou,“ konstatuje Pleskot v rozhovoru pro Deník.

Netajíte se tím, že je pro vás Dolní oblast Vítkovic srdeční záležitostí. Čím vás tak uchvátila?
Vždy mě fascinovala výroba železa i strojírenství. To, že mě osud zavál do Vítkovic, už dnes považuji za přirozené. Industriální architektura za mnou poprvé přišla restitucí rodinné továrny na vodoměry, podruhé v podobě zakázky rekonstrukce zámeckého pivovaru v Litomyšli a potřetí v podobě industriální megastavby v Dolních Vítkovicích, jejíž rozměr a význam může být jen těžko překonán.

Stál jste vůbec někdy před podobnou výzvou, jako je tato – přeměnit a zpřístupnit lidem rozsáhlý areál industriální památky?
Tak rozsáhlá a náročná a zcela specifická zakázka se vyskytuje zřídkakdy… Ale přece jenom v době studií ve čtvrtém ročníku jsme dělali projekt z oboru průmyslových staveb. Já jsem dělal administrativní ústředí pro Poldi Kladno. Shodou okolností v Poldovce pracoval můj otec. Tehdy jsem poprvé zažil fascinaci ze záře tavby železa, magnetické tajemno z jeho lití a ze síly, kterou je zapotřebí vyvinout při jeho tvarování.

Foto: Josef Pleskot se v současné době ve velké míře podílí na projektech spadajících pod sdružení Dolní oblast Vítkovic, mezi které patří také rekonstrukce Trojhalí na Nové Karolině.

V čem byly největší záludnosti, když jste hledal řešení toho, jak dát Dolní oblasti novou atraktivní podobu, a přitom zachovat jejího ducha průmyslové minulosti?
V industriálních stavbách jde především o vyhovění technologickému procesu. Člověk je pouhá obsluha a musí snášet nepohodlí. Při jejich proměně je naopak člověk středem pozornosti a musí být vyhověno jeho celému rozměru fyzickému i duchovnímu. A zároveň se nesmí ztratit podstata, kouzlo stavby. To je těžké, velmi těžké a ne vždy se taková proměna dobře podaří.

Vysoká pec č. 1, Plynojem, VI. energetická ústředna, Svět techniky… Který z těchto objektů považujete za nejzajímavější, jestli se to tak dá vůbec říct?
Všechny jsou zajímavé, tvoří jedinečný komplex, ale zcela jedinečnou architektonickou výzvou je plynojem.

Když jsem asi před rokem stál uvnitř vyčištěného plynojemu, fascinoval mě ten velký prostor. Je někde podobně unikátní objekt, který rovněž slouží jako obří sál nebo multifunkční centrum?
Nevím o tom. Takový rozměr proměněný pro podobnou funkci jsem na vlastní oči dosud neviděl.

Původně měla Dolní oblast vypadat jako skanzen, který by byl ve stavu, jako by z něj právě odešli dělníci po šichtě. Proč to nakonec bude jiné, „naleštěnější“?
Naleštěnější to nebude. Bude to pravdivá proměna. Z jedné hodnoty vznikne hodnota jiná. Nenecháme tak úžasné dědictví v nečinnosti chátrat. Chováme se jako dobří hospodáři, a ne jako romantičtí snílci. Přitom ale nechceme, aby z těch staveb zmizela jejich síla a vyprchalo jejich kouzlo. Děláme velmi náročnou práci, která není bez rizika, je nevyzkoušená.

Foto: Ateliér Josefa Pleskota

Dolní oblast bude podél řeky Ostravice spojená s Karolinou, Černou loukou, centrem města, Landek Parkem… Jak se budou tyto lokality vzájemně doplňovat?
V oblasti Haldy Hrabůvka bude hlavně sport, v Dolní oblasti vzdělávání, věda a technika, Černá louka by měla být kulturním salonem města a Landek bude orientovaný na vše, co souvisí s kvalitou přírody (hornictví do toho patří) a s kvalitním pobytem v ní. Červenou nití všech projektů je vzájemná synergie, jeden musí podporovat druhý, komerci rovněž nelze vyloučit. Lidé musejí mít pocit komplexního plnohodnotného prostředí pro jejich život.

Poté, co Vítkovice převzaly i Hornické muzeum, jste navrhl také úpravy tohoto areálu. Pak přibyl projekt na rekonstrukci Trojhalí na Karolině. Stává se z vás architekt, který mění tvář Ostravy. Uvědomujete si to?
Jako „cizinec“ vidím v Ostravě velmi ostře její problémy, nemám slepotu každodenního obyvatele. Uvědomuji si velmi intenzivně, co historický vývoj Ostravě dal, a co jí také vzal. Dá se říct, že přece jenom vidím problémy trochu z nadhledu, a to je důležité. Cíle musejí být velmi vysoké, aby se dosáhlo alespoň polovičních výšek. Začínat koncepce přízemně nikam nevede, pouze se motáte v kruhu. Tvář Ostravy se opravdu může změnit, ale nejde o radikální proměnu, jde do jisté míry i o návrat k původním předindustriálním hodnotám.

Co dalšího byste chtěl v Ostravě realizovat, na jakých dalších projektech pro moravskoslezskou metropoli pracujete?
Nesním o žádné další práci. Na tom velkém projektu by se měli podílet i jiní architekti, ani nejde o to, aby to byly hvězdy. Každé město potřebuje stavitele kreativní i méně kreativní, žádné ale nepotřebuje exhibicionisty, kterými dnes architekti často jsou. Z našich rozpracovaných projektů je možné zmínit dostavbu Domu umění. V loňském roce jsme odevzdali podrobnou studii.

Jak se vám vůbec líbí v bývalém havířsko-ocelářském srdci republiky? Jací jsou podle vás dnešní Ostravané?
Nevím přesně, jací Ostravané byli, proto nemohu porovnávat. Vzpomínám si ale, když jsem byl malý kluk, maminka vždycky říkávala: Dnes bude vysílat ostravská televize, to bude zajímavé. Dnešní Ostravané mi připadají přímí, ctižádostiví, agilní, touží po tom, být vidět, mají specifický charakter, kterého si vážím.

Foto: Rekonstrukcezámeckého pivovaru v Litomyšli.

Specifická je i postava Jana Světlíka, který vás tady přivedl a s nímž se vaše spolupráce dál a dál rozvíjí. Ostravané ho považují za mecenáše, který se rozhodl nebývale podílet na rozvoji města. Jak ho vnímáte vy a jak se vám s ním spolupracuje?
Ano, pan Světlík je velmi originální člověk. Není to žádný podnikatel, je to průmyslník, skvělý hospodář a člověk širokého srdce – proto filantrop a mecenáš. Vymyká se našemu podnikatelskému prostředí. Má cit a nevydělává pouze pro sebe – ví, co znamená společenská zodpovědnost elit. Je posedlý vůlí něco udělat, něčeho dosáhnout, spolupracuje se mi s ním skvěle. Necítím se být vykonavatelem jeho příkazů, ale realizátorem jeho přání, která krystalizují v diskusi.

Setkal jste se někdy jindy a třeba někde jinde s někým podobným?
V životě jsem měl štěstí. Potkal jsem několik lidí posedlých dobrými myšlenkami. Hodně mě utvrdili, že zdravá posedlost je silným motorem. Když je ta posedlost navíc spojená s určitou ekonomickou silou, nelze si přát víc.

Když se vrátíme k vaší práci – patříte mezi nejuznávanější české architekty, máte mnoho ocenění. Který svůj projekt považujte za nejpovedenější a proč?
Není to jeden projekt. Tunel v Jelením příkopu na Pražském hradě mám moc rád, protože dokázal spojit dva oddělené světy, které bývaly spojeny. Jeho forma lidi neodpuzuje, ale láká k procházení. Nelze si přát víc, než mít zrealizovanou stavbu, kterou lidé mají rádi. Další projekt, nové ústředí ČSOB, mám rád proto, že se podařilo postavit mamutí kancelářskou budovu, která na většinu lidí psychologicky dobře působí. Ukazuje, že svět i pracovní prostředí musí být místem sdíleným mnohými, a čím víc je sdílený, tím víc je příjemný.

Může to něco z ostravských věcí přebít – stát se novou jedničkou ve vašem interním žebříčku?
Věřím, že ano.

Foto: Rekonstrukce zámeckého pivovaru v Litomyšli.

Vaše jméno je spojeno s architektonickou kanceláří AP atelier. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o počáteční písmena slov Atelier Pleskot. Vznik názvu je ale údajně zajímavější.
Ve skutečnosti jde o iniciály jména Adolf Pleskot, což byl můj prastrýc, který v roce 1884 založil první českou továrnu na vodoměry v pražských Holešovicích. Po rodinné restituci této továrničky jsem převzal její logo AP z 19. století, doplnil jej slovem atelier a usadil jsem v ní svoji architektonickou kancelář.

Kolik máte spolupracovníků a pomáhají vám zvládnout ten narůstající příděl ostravských projektů?
Počet zaměstnanců kanceláře se dlouhodobě stabilizoval na dvanácti. V současné době v ní pracují architekti – inženýři Jan Albrecht, David Ambros, Michaela Košařová, Daniel Kříž, Miloš Linhart, Zdeněk Rudolf, Norbert Schmidt, Petr Sýkora, Andrej Škripeň, Jiří Trčka, Jiří Vlach a asistentka Veronika Kašparová. Všichni se nějakou měrou podílejí i na ostravských projektech.

Na nedostatek práce si nemůžete stěžovat. Čemu se ale věnujete ve volném čase, když zrovna nepřemýšlíte o tom, jak by mohl vypadat ten či onen objekt?
Mám rodinu, zajímám se o umění, ale také o politiku a opravdu rád zahradničím, máme na venkově velkou zahradu.

Foto: Mezi nejznámější Pleskoty práce patří i Tunel v Jelením příkopu.