O víkendu oslavila v domově své narozeniny v rodinném kruhu, v pondělí přijímala gratulace formálnějšího charakteru.

„Oslavy jsem se bála, chtěla jsem to prožít v klidu, jenže rodina povídala: ,Ale babičko, my k vám přijedeme'. Nakonec jsem moc ráda. Je to k neuvěření a moc krásné, jak se to vše vyvedlo," hodnotí paní Strakošová uplynulé dny s úsměvem na rtech.

Ten z nich během našeho povídání prakticky nemizí. A to ani tehdy, když se ptám na její recept na dlouhý život, který hodnotí jako velice spokojený, přestože ji během něj potkala řada strastiplných okolností.

„Neměla jsem vlastně žádné klasické povolání. Moje přání bylo stát se učitelkou ručních prací nebo v mateřské škole, ale k tomu nedošlo. Maminka bohužel při mytí okna vypadla ven, a protože jsme bydleli ve svahu, přivodila si vážnější úraz. Já jsem tak nedodělala poslední ročník odborné školy pro ženská povolání ve Vítkovicích a starala se o maminku a hospodářství," vzpomíná na ranou část svého života.

„I proto, že jsem měla dlouho domácí klid, tady stále ještě jsem. Pracovala jsem z domu a na zahradě, čili celý ten můj život byl takový klidný," vypráví Slávinka. Navzdory úmrtí své roční dcery na zánět mozkových blan během druhé světové války, kdy byl nedostatek doktorů. O tři roky později se jí však narodil syn, který sedí vedle nás a jemuž paní Bohuslava znovu děkuje za oslavu narozenin.

HLAVA NECHCE VYPNOUT

Celý svůj život prožila v Ostravě. Jeho převážnou většinu v hospodářském domě ve Svinově, posledních třináct let a nikdo nepochybuje, že ještě řadu dalších pak v domově seniorů.

„Sedím sice na vozíku, chválabohu za to, ale to už teď vydržím jen půl dne. Od jedné hodiny jen ležím na posteli. Žádný program tak už vlastně ani nemám, stačí mi klid. Ale pravda, tu a tam se podívám i na televizi," popisuje svůj denní režim, jehož velkou část tráví probíráním se velkou hromadou vzpomínek na svůj dlouhý život.

K čemu se v myšlenkách vrací nejčastěji? „Ráda vzpomínám na celý život, jak se to měnilo a šlo jedno po druhém. Jak jsem se poznala s mým mužem a jak byl nemocný a umřel, ale i na svou další známost. Přes řadu úmrtí mám krásné a radostné vzpomínky. Všechno si promítám, hlava nechce být potichu," směje se paní Strakošová a po chvíli dodává své už jediné přání.

 „Nechci, aby nastaly trvalé bolesti. Tu a tam něco pořád bolí a v poslední době i dost zapomínám, ale trvalé a velké bolesti naštěstí nemám," uzavírá naše povídání.