Rušení náboženství

Moravská Ostrava bývala majetkem olomouckého biskupství, ale ještě v 17. století zde bylo silné protestantské povědomí. Když však byli ostravští radní vsazeni na Hukvaldech do vězení, kde měli zůstat tak dlouho, dokud neseznají, že protestantství je nesprávné, stali se z nich rychle katolíci.

V Kravařsku vydrželi Moravští bratři až do začátku 18. století, ale pak museli kvůli víře odejít do Německa. V době první republiky prohlásil starosta Ostravy Jan Prokeš u příležitosti otevření moravsko-ostravského krematoria, že víra v Boha je důkazem tmářství a nepokrokovosti.

Vyhladit víru v Boha však chtěli jen komunisté. Církvi záviděli její organizaci, semknutost a vliv na věřící. Už v roce 1949 tvrdili, že do deseti let budou všichni občané nevěřící. Vytvořili při vládě centrální úřad pro věci církevní, který si dal za úkol odtrhnout nezávislou strukturu náboženských institucí od Vatikánu a ovládnout ji. Byla vytvořena takzvaná Katolická akce, věřící měli mít podíl na řízení jednotlivých farností, pomocí nastrčených agentů by se do církve vnesl rozkol.

To se nepodařilo, navíc Vatikán tento postup odmítl. V roce 1950 bylo rozhodnuto o zrušení všech klášterů, v Ostravě například řád Milosrdných sester svatého Františka. Jeptišky pracovaly jako sestry v městské nemocnici. Zatímco v Brně a Praze se rušily ženské kláštery napojené na nemocnice postupně, v Ostravě 13. září 1950 obklíčili klášter samopalníci a odvezli ženy do internace. V nemocnici pak zemřela spousta lidí kvůli nedostatku péče.

V témže roce byly zlikvidovány tři mužské řády. Patřili mezi ně i salesiáni Dona Bosca, kteří se v Ostravě starali až o několik set chlapců, hlavně učňů, studentů věnovali se také mladistvým bezdomovcům.

Sledování věřících

Ti, kdo se otevřeně hlásili k víře, nesměli pracovat ve školství a v úřadech, ve školách se náboženství přestalo vyučovat. Poté nastal zdánlivý klid, ale vedoucí odborů pro věci církevní v okresech a krajích měli absolutní moc nad kněžími, kterým kdykoliv mohli zrušit povolení k výkonu povolání. Byl to celý propracovaný systém založený na donašečích, kteří na bohoslužbách seděli v kostele a všechno sledovali.

To se pak ve svodkách StB objevovaly takové „skvosty", že třeba farář v Přívoze dělá mezi odstavci kázání příliš mnohoznačné zámlky, takže si věřící mohou „domyslet cokoliv". Udavač ze Slezské Ostravy hlásil, že se farář při kázání na slavnostní mši odchýlil od schváleného textu a poděkoval věřícím za květiny na oltáři a úklid okolí kostela i fary. Paradoxně měli komunisté nejraději faráře s nějakými lidskými slabostmi, například se sklonem k alkoholu. Mohli je tak lépe ovládat. Byla vyvíjena i aktivní činnost k odrazování věřících.

Například v Třebovicích se o Štědrém večeru, když se konala půlnoční mše, srotil dav mladých mužů, kteří věřící uráželi, házeli na ně kameny a svíčky uzmuté z hrobů. Samozřejmě to byla akce StB, stejně jako výtržnosti „náhodných opilců", kteří v některých kostelech vyvolávali hádky.

Samostatnou kapitolou byly poutě, které komunisté žárlivě nesnášeli. Některé poutníky do Starého Bohumína lustrovali chtěli po nich občanky. Mezi věřícími pochodovali i fízlové. Na jiné poutě nesměly být objednávány autobusy. Vedle velkých poutí, jako na Hostýn nebo na Velehrad, byly i ty menší. Populární a fízly ostře sledovaná byla pouť do frýdecké baziliky minor (říkalo se jí slezské Lourdy), chodilo se na Hrčavu, na Prašivou nebo třeba na Cvilín u Krnova, případně do Staré Bělé a na jiná místa.

Ale v osmdesátých letech už do toho úředníci pro věci církevní a ani řadoví příslušníci SNB nedávali takovou vervu. Jedno ale komunisté dokázali: omezením výuky náboženství u mládeže došlo k silnému poklesu religiozity ve společnosti, takže je dnes Česká republika nejvíce ateistickou zemí Evropy.