„Hlavní stan jsme měli v Tokiu. Odtud jsme vyráželi do prefektur na jih od Fukušimi, Ibaraki a Točigi. Zajišťovali jsme například přikrývky, spacáky, jídlo, balenou vodu a třeba také záležitosti týkající se ochrany před radioaktivitou – roušky, obleky a měřicí přístroje,“ přibližuje smysl mise hasič.

Pro Japonce podle něj nebylo snadné pomoc přijmout. „Jejich vnímání a chápání není nastaveno tak, že oni mají být příjemci pomoci. Oni jsou naopak zvyklí pomoc poskytovat,“ vysvětluje Vladimír Vlček.

„Když jsme přišli třeba do evakuačního centra, všechno měli skvěle zabezpečeno. Všechno fungovalo. Dokonce si tady udělali i dětský koutek. Mezi Japonci je také velmi dobrá občanská soudržnost. To si my ani nedokážeme představit. Obyvatelé prefektur, které nebyly katastrofou postiženy, okamžitě začali pomáhat ostatním. Vláda musela po pár dnech vyhlásit pokyn, aby se už nepřijímaly další věci, protože sklady byly plné,“ vypráví.

Největší problém měl Vlčkův patnáctičlenný tým při jednání s úředníky.

„Často jsme přesně nevěděli, co a kde je potřeba. Jediný úřad, který rozhodoval o humanitárních potřebách je místní ministerstvo zahraničních věcí. Postižená oblast vždy řekla, co potřebuje, vše ale muselo ještě schválit ministerstvo,“ říká Vladimír Vlček.

Obavy ze zasažení radiací si prý nepřipouštěli. „V průběhu celé mise jsme byli vybaveni osobními měřicími přístroji. Byli s námi i experti na radiologickou a jadernou bezpečnost. Přirozené pozadí v Tokiu odpovídalo po týdnu hodnotám některých evropských měst. Naší práce je potřeba právě v místech, kde se stala nějaká katastrofa. O strachu nepřemýšlím,“ dodává Vladimír Vlček.

Nejvíce teď Japonce trápí jaderná havárie elektrárny Fukušima. Mají strach z následků. „Lidé v některých oblastech nemají dostatek informací. Často proto netuší, co mají dělat. Všechny zajímá, zda je toto místo bezpečné pro život, děti, nebo zda by bylo nejlepší se odstěhovat. Tyto otázky ale není zatím vzhledem k rozsahu katastrofy schopna zodpovědět ani japonská vláda,“ uzavírá Vlček.