Snad každý z návštěvníků Noskovy chaty na Rejvízu si se zájmem prohlédne několik zde dochovaných vyřezávaných židlí. Dnes již nikdo nezná osud celého souboru, který ještě v roce 1962 čítal sto šestnáct židlí, jak zjistil pracovník tehdejšího Vlastivědného střediska Pavel Fidler. Jeho zpráva ovšem zapadla a byla objevena později a pro zajímavost (i na připomínku našeho přátelství a jeho podílu na objasnění osudu tohoto pozoruhodného souboru) ji nyní zveřejňuji. „Dne 16. listopadu 1962 byla předávána Noskova chata v Rejvízu Geologickému průzkumu n.p. Zlaté Hory, Správě zotavoven Karlovice.

Předáváno bylo mezi jinými i sto šestnáct kusů vyřezávaných židlí z původního zařízení chaty, jejichž uměleckou výzdobu pořídily tři generace majitelů - rodiny Braunerů. Jednalo se o židle trojího druhu: a) židle s opěradly v podobě vyřezávaných polopostav groteskních figur (šedesát kusů) b) židle s opěradly zdobené písmenem „B“ a rozvilinovou řezbou c) židle s vyřezávaným srdcem a rozvilinovou řežbou Z tohoto počtu si ponechala správa zotavoven Karlovice pro vybavení Noskovy chaty třicet kusů židlí s vyřezávanými polopostavami a zbytek v počtu šestaosmdesáti kusů byl odvezen do Zlatých hor.

V roce 1965 byl požádán Vlastivědný ústav o prošetření, kde se židle nacházejí a pokusit se je získat zpět pro potřebu cestovního ruchu. Níže podepsaný podnikl k této věci v roce 1965 podnikl tři služební cesty a zjistil, že převezený soubor židlí byl od dob převozu nešetrně rozptýlen jako vybavení pojízdných pracovišť a jídelen Geologického průzkumu. Do pátrání bylo zapojeno Obvodní oddělení VB ve Zlatých Horách, které 1. listopadu podalo soubornou zprávu, podle které byla část židlí s vyřezávanými postavami v chatě SNB (pojmenována byla po ministru vnitra Václavu Noskovi) v Rejvízu, které se sem dostaly zřejmě již dříve a nezávisle na uvedeném předávání. Jednalo se o osm židlí (trpaslík, dvě venkovanky, muž s placatou čepicí, muž s pleší, žena s drdůlkem a další dvě židle s opěradlem v podobě karikatury mužské postavy).

Jednání s pracovníky ředitelství Geologického průzkumu naráželo i v roce 1966 na zjevnou neochotu dospět k závěru, zakrývanou zdvořilostí a sliby brzkého podání zprávy, aby nakonec kontinuitu jednání přerušil odchod právního zástupce podniku. Zástupce Vlastivědného ústavu neměl právo požadovat nahlédnutí do účetní evidence a k průzkumu terénu nebylo možné pro neochotu pracovníků přistoupit. Na základě všeho je možno podat pouze neúplný výčet míst, na nichž se sledované židle nacházejí: dvanáct kusů židlí se nachází ve sklepě podnikového ředitelství Geologického průzkumu ve Zlatých Horách, osm kusů na chatě Geologického průzkumu v Rejvízu, šestnáct kusů bylo převezeno na vrtný úsek v Heřmanovicích (ty však v době průzkumu již na místě nebyly, protože byly směněny s Lesním závodem v Heřmanovicích za obyčejné židle a slouží dnes k zařízení lesních chat, jednalo se o židle typu b) a c).

Zbytek byl podle ekonoma rozptýlen po jednotlivých pracovištích. Židle s vyřezávanými polopostavami se však do terénu zřejmě nedostaly a dle narážek byly prodány některým zaměstnancům podniku. Dle zjištění odkoupil je pracovník „který je nehodlá podniku odprodat zpět, protože s nimi má zařízen lovecký salónek.“ Pisatel uvedených řádků, který adresu zná, se pokusí přímo na ni zjistit, zda se zpráva zakládá na pravdě a o jaké židle se jedná. Pokud bude příjemce živ, popřípadě potomci budou ochotni se o židlích bavit.“ Pavel Fidler Josef Cepek