Zvířata nejsou stroje, říká v rozhovoru pro Deník ředitel ostravské zoo

Ostravané hodně vzpomínají na lední medvědy, které chovala ostravská zoo. Neplánujete, že by se tato zvířata do zoo zase vrátila?

No, hned touto první otázkou jste mě málem zaskočila. Myslel jsem si, že dotyčné téma už je dávno dostatečně vysvětlené a že bylo veřejnosti sděleno a vysvětlováno tolikrát, že vešlo ve všeobecnou známost. Nevadí, zkusím to tedy znovu. Je to už šest let, co samice medvěda ledního Vega uhynula ve věku velmi úctyhodných 35 let. Několik dalších let předtím uhynul její druh, samec Fram, ve věku rovněž úctyhodných 31 let. Podotýkám, že v přírodě se tito medvědi, kteří jsou jedinými opravdovými masožravci mezi všemi svými příbuznými, jen zřídkakdy dožijí dvaceti let.

Tolik úvodem a teď k dotazu. Ne, neplánujeme. Z mnoha a mnoha důvodů. Máte nepochybně pravdu v tom, že lední medvědi patřili v minulosti v Ostravě k velmi oblíbeným zvířatům. Nicméně čtenáři si jistě vzpomenou, v jakých podmínkách tito největší medvědi žili. Přestože se jednalo v době svého uvedení do provozu o nejmodernější zařízení svého druhu pro tato zvířata v celém Československu, tak se pohled na chov zvířat v lidské péči od té doby velmi radikálně změnil a posunul (naštěstí) úplně někam jinam.

Původní betonový výběh medvědů byl postaven v šedesátých letech minulého století. Tedy v době, kdy se příliš nerespektovaly potřeby zvířat, kdy vlastně ani lidé většinou nijak nepřemýšleli nad tím, jak má takový výběh pro medvědy i další zvířata vypadat, natož jak se zvíře v takovém prostředí cítí. Jakýmsi signálem, že všechno není v pořádku, bylo i to, že se za celou dobu chovu ledních medvědů v Ostravě nepodařilo odchovat mláďata, i když samozřejmě víme, že tady hraje roli daleko více faktorů a že v některých jiných starých typech výběhů se medvědy lední odchovat podařilo.

Jsem proto nesmírně rád, že se nám po mnoha letech podařilo vloni na jaře toto, v současné době již naprosto nevyhovující chovatelské zařízení zbourat. Zbylé medvědy, konkrétně pár medvědů ušatých, jsme přestěhovali do lesa, do rozlehlého hektarového přírodního výběhu, který dnes obývají společně se skupinou opic - hulmany posvátnými.

Pro zajímavost, jen samotná příprava projektu tohoto nového multifunkčního komplexu nám trvala několik let. Vlastní výstavba pak přišla na 66 milionů korun a byla plně hrazena z dotace našeho města. A přes nespočet problémů, překážek a komplikací, které každá taková jedinečná atypická výstavba přináší, a které si ten, kdo není dění přímo účasten, nedovede představit ani při nejbujnější fantazii - povedlo se to. Dnes je tento nádherný přírodní komplex s unikátní kombinací zvířat v plném provozu a jezdí se na něj dívat a inspirovat jím kolegové doslova z celého světa.

Ale zpátky k ledním medvědům. Pokud bychom chtěli vystavět opravdu důstojnou a moderní expozici pro tato zvířata, tak aby odpovídala našemu současnému stupni znalostí a potřeb těchto zvířat, pohybovala by se částka podle zahraničních zkušeností někde od 100 milionů korun nahoru. Mám tím na mysli takový moderní chovatelsko-expoziční komplex, který by splňoval všechny potřeby zvířat i potřeby návštěvníků, a který by byl vyhovující a uspokojující i za dalších deset či dvacet let. Takováto zařízení se totiž snažíme v Ostravě pro nám svěřená zvířata ve většině případů budovat. Žádná provizoria. A po pravdě, osobně jsem i přesvědčen o tom, že bez energeticky náročného chlazení části expozice, které by stálo při provozu a při stále rostoucích cenách energií neskutečné množství peněz, by tato severská zvířata nemohla být v našem klimatu a horkých létech spokojena.

Navíc v rozsáhlém sto hektarovém areálu zoo máme ještě spoustu starých, technicky i morálně dávno mrtvých ubikací a přes dosažený pokrok máme stále i veliké rezervy v infrastruktuře i péči o naše návštěvníky.

Moderní zoologická zahrada, jako civilizační produkt, není zdaleka jen pro zvířata. Je to i zařízení pro lidi a bez nich by ztrácela smysl a své opodstatnění. I proto je naší prvořadou prioritou nahradit a modernizovat bydlení zejména našim stávajícím, v zoo již chovaným zvířatům. Tak by se po slonech, medvědech, hroších, lemurech, krokodýlech, sovách orlech a mnoha dalších měli v nejbližší době (v několika nejbližších letech) dočkat moderních expozic a tím i mnohem lepších životních podmínek - například šimpanzi, tygři, supi hnědí, orlosupi bradatí, levharti a některá další zvířata.

Samozřejmě bychom rádi obohatili naši zvířecí kolekci i o nové druhy – v současné době finišujeme například s projektem průchozí expozice pro tučňáky a tuleně, která by měla vzniknout právě na místě po starých medvědích výbězích. A například v ní plánové druhy – vyhubením ohrožený tučňák Humboltův je ze své domoviny zvyklý až na teploty 30 stupňů nad nulou. Pevně doufám, že tyto druhy zvířat jsou natolik atraktivní, že naši návštěvníci budou s tuto "náhradou" za lední medvědy více než spokojeni.

Kde berete inspiraci, jak zoo dále vylepšovat? Navštěvujete třeba jiné české nebo zahraniční zoologické zahrady?

Samozřejmě, bez toho se přece taková práce vůbec nedá dělat. Jednak - a to je třeba zdůraznit - jedná se o složitou týmovou práci desítek lidí, hlavně z prostředí zoologických zahrad, ale i externích specialistů, ve které je ředitel jen jedním z dílů velmi sofistikované skládačky. A kromě toho – nikdo nejsme vševědoucí, svět i vše kolem nás se velmi rychle vyvíjí a mění, a i proto je nutné se učit a inspirovat pořád. Takže chcete-li v Ostravě opravdu budovat moderní zoo a pokusit se vyvarovat alespoň části chyb a omylů, které se staly jinde, pak bez doslova stovek navštívených zoologických zahrad a poučení se z tamních nejen úspěchů, ale i z nedostatků to nejde ani náhodou.

A velkou část zahrad stejně budete navštěvovat ve svém takzvaném volnu, protože při této práci je často zcela nemožné oddělit pracovní dobu od soukromého života. A všech chyb se vám z podstaty věci stejně nemůže podařit vyvarovat. Musíte sledovat vývoj a trendy nejen u nás a v Evropě, ale na všech kontinentech. Je třeba se neustále vzdělávat – nejen ve světových zoologických zahradách, ale i v přírodních rezervacích, výzkumných stanicích, záchranných centrech, chráněných územích, v botanických zahradách či na odborných konferencích, workshopech, sledováním odborné i sociologické a marketingové literatury, specializovaných novinek, časopisů, zpravodajů či serverů a podobně. A hlavně potřebujete mít cit pro výběr kolegů i všeobecněji - štěstí na lidi kolem sebe - hlavně na své spolupracovníky. Bez nich jste nic… nikdo… a takřka nic nemůžete dokázat.

Loni zažila zoo dva sloní porody. Jedno z mláďat, potomek slonice Vishesh,  nakonec bohužel uhynulo. Existuje možnost, že by se mohla ještě Vishesh stát matkou? A kdy by to případně mohlo být?

Existuje, možnost je tady vždycky. Když ale celý život, vlastně od útlého dětství, chováte a rozmnožujete nějaká zvířata, pracujete s živými tvory a jste ve styku s přírodou, naučíte se pokoře. Přijmete - na rozdíl od většiny přetechnizované společnost - i fakt, že prostě ne všechno člověk může vždycky ovlivnit. Zvířata nejsou stroje. Problém je spíše v tom, že dnes už celé generace vyrůstají ve městech a jejich reálné znalosti s fungováním základních biologických a přírodních zákonitostí jsou takřka nulové. Neví, či si nedokážou připustit, že ani ta domácí kravka nemusí hned zabřeznout, či že třeba nezabřezne nikdy, že se tele může narodit mrtvé, netuší…

Lidé, kteří s živými organismy nikdy nepřišli do opravdu bližšího reálného styku a nemyslím tím romantické příběhy „zvířátek" se šťastným koncem či idealizované a upravované televizní filmy, přenosy, všeobecně veškerou virtuální realitu kolem nás - si to vše umí jen těžko sami představit. Ale zpátky ke slonům - samozřejmě pevně věříme, že se Vishesh stane znovu matkou a že bude úspěšně odchovávat svá další budoucí mláďata. Je to mladá a velmi perspektivní samice. Jak neustále zdůrazňujeme, stává se zdaleka nejen v zoologických zahradách, ale i ve volné přírodě (a zdaleka nejen u slonů), že samice své první či klidně i druhé, někdy i třetí mládě neodchová, a pak porodí další mládě/mláďata a funguje už naprosto skvěle. Koneckonců matce Vishesh – samici Johti – se podařilo odchovat až své třetí narozené mládě.

Jen připomínám, že právě samice Johti je zároveň matkou ostravské Rashmi. Všeobecně platí, že u slonů a dalších sociálně žijících druhů (zejména) vyšších savců nemají mladí jedinci vše vrozené, ale celou řadu věcí se musejí naučit pozorováním starších a zkušenějších zvířat. Jednou z nich je i péče o mláďata. Vishesh bohužel nikdy předtím porod ani odchov mláděte neviděla. Velmi pravděpodobně, či takřka jistě proto (ale do hlavy nevidíme často ani sami sobě, natož slonovi) měla se zvládnutím mateřské péče zpočátku velké problémy. Avšak za ty dva měsíce, co její mládě - sameček Sethi - žilo, jsme u ní pozorovali obrovské pokroky. Z chvílemi agresivní, hlavně však zmatené, vylekané a úplně nezkušené samice se postupně stávala pečlivá a starostlivá máma. Nyní má navíc vedle sebe svou mámu, samici Johti, která se příkladně stará o malou Rashmi. To všechno jsou pro Vishesh důležité aspekty a předpoklady k tomu, aby se jednou stala stejně pečlivou mámou. Kdy se tak stane, neumíme ovšem říci. Každopádně pokud u ní nastane říje, což je přibližně jednou za čtvrt roku, páří se se samcem Calvinem.

Chodil jste jako dítě s rodiči do zoo? Které zvíře jste měl nejraději?

Chodil, často, hodně často, s rodiči, s dědečkem, a od nějakých snad 11, 12 či kolika let, už ani nevím přesně, kdy to bylo - i sám. A zdaleka nejen do naší ostravské zoo. A které zvíře jsem měl nejraději – už si ani nevzpomínám, nemyslím, že bych měl nějaká určitá oblíbená zvířata, že bych měl nějaké nejradši. Od poměrně útlého věku mě svým způsobem fascinovala všechna zvířata i celá příroda a vše s ní spojené.

Chováte dnes doma nějaké zvíře?

Vzhledem k množství času, které při své současné životní etapě strávím mimo domov, bych si snad ani netroufl říct, že chovám. V kanceláři mám za židlí akvárium, o které se mi starají naši šikovní specialisté akvaristé. Já momentálně rybičky už jen krmím a pohledem do akvária relaxuji své unavené oči, zmožené od mnohahodinového koukání do monitoru PC. A doma partnerce opět spíše jen pomáhám s malým čoklíkem-voříškem, kočkou tulačkou či morčátky, na jejichž melodické kvikání jsem byl zvyklý od útlého dětství a svým způsobem mě rovněž uklidňuje.

Někteří lidé stále ještě zastávají názor, že v zoologických zahradách se zvířatům nedaří dobře, že jsou zde svým způsobem týrána. Co byste těmto lidem vzkázal?

Společnost je různorodá a pestrá, a tak v ní vždycky budou existovat lidé, kteří budou přesvědčeni o své pravdě, nepřístupní jakýmkoli logickým argumentům, a tyto lidí prostě snad ani nemá cenu se pokoušet o něčem přesvědčovat. Ve vztahu k zoologickým zahradám jakožto takovým se zpravidla jedná o mladé „zelené aktivisty", často idealistické a bez životních zkušeností, či o část intelektuálů, kteří se nad takové věci cítí povýšeni.

Většina lidí ale taková není a o tom svědčí stále narůstající návštěvnost českých zoologických zahrad. Například za loňský rok navštívilo 15 českých členských zahrad UCSZOO (Unie českých a slovenských zoologických zahrad) z celkového počtu 19 zahrad (čtyři unijní zoo jsou na Slovensku) celkem 5,5 milionů lidí! Dodnes má část lidí v představě zoologické zahrady tak, jak fungovaly před několika desítkami let – malé železobetonové klece, ve kterých byla vystavována zvířata bez ohledu na jejich potřeby a přirozené vazby. Ale taková byla prostě doba a vše kolem nás - i zoologické zahrady - se mění. Ani v naší zoo se zatím nepodařilo všechna stará problémová místa odstranit a nahradit novými moderními výběhy, které jsou mnohem prostornější a co možná se přibližují přirozenému prostředí zvířat. Prostě nic nejde najednou.

Vždycky mě také zamrzí poznámka některých lidí u výběhů zvířat, jak je jim líto, že jsou zvířata zavřená v zoo a že by je nejraději pustili „na svobodu". Věřte, že já i všichni mí spolupracovníci by si nepřáli nic jiného, než aby mohla žít zvířata ve volné přírodě v harmonii s námi lidmi. Bohužel u mnoha druhů to ale už není vůbec možné. A u mnoha druhů to není možné jen dočasně – ať již z důvodu politické nestability, určité etapy vývoje společnosti, loveckého, přesněji zpravidla pytláckého tlaku. Jakmile se podaří tyto problémy posunout a vyřešit, zvířata se mohou do těchto míst vrátit. Není to nic jednoduchého a zdaleka ne vždy se to podaří. Je to i drahé, mnohem dražší, než kdyby se podařilo uchovat kus původního biotopu i se zvířaty v něm žijícími. Ale pořád je to lepší než nic. Je snazší kritizovat cokoli z pozice někoho, kdo nic nedělá, a jen rozdává knížecí rady, než být v pozici někoho, kdo něco dělá.....a ono se to prostě ne vždycky a ne všechno povede.

Ale pozitivních příkladů, kdy díky chovu v lidské péči zachráněné druhy zvířat jsou dnes buď již navrácené, či postupně vráceny do své původní domoviny, jsou naštěstí desítky. Ale to by bylo na samostatný článek než na pár řádků - nebo spíše na pořádně tlustou knihu. Jsem rád, že i naše ostravská zoo je zapojena do řady těchto záchranných (repatriačních) projektů, a není pro mě většího uspokojení z práce, než když se některé z u nás narozených a odchovaných mláďat podaří nejen zapojit do projektu, ale i v přírodě přežije, a dokonce se v ní začne rozmnožovat. Jinak ale bohužel platí a bude platit, že neustále narůstající lidská populace se všemi jejími činnostmi natolik přetváří a bohužel i ničí původní biotopy, tedy přirozené prostředí zvířat, že pro některé druhy možná jednou opravdu bude zoologická zahrada jedinou možností existence, protože v přírodě pro ně nebude místo. Sám se té doby děsím.

Na které zvíře ze zoo jste nejvíce „pyšní"?

Jsem rád, že slůvko pyšní říkáte v uvozovkách, protože takto vlastně neumím uvažovat. Těžko říct, naprostá většina veřejnosti by řekla, že určitě na slůně Rashmi, ale osobně jsem si jistý, že většina našich chovatelů-ošetřovatelů považuje za nejvíce „pýchyhodného" některého ze svých vlastních svěřenců, o kterého se sami starají.

Někteří lidé vyčítají zoo, že podcenila kampaň s prvním českým slůnětem, že jsme jej mohli více „prodat". Co si o tom myslíte?

No, myslím, že o této mimořádné věci věděla a byla informována nejen celá republika, ale i široké okolí dalších zemí a situaci sledovali a fandili nám i stovky a tisíce lidí ze všech dalších světadílů. Nikdy, za celou historii zoo jsme ani náznakem nerealizovali tak velkou marketingovou kampaň, jako v loňském roce. Nejen v ČR, ale i v Polsku a na Slovensku.

Nikdy v minulosti jsme si prostě nemohli dovolit utratit asi 2 mil. Kč na něco takového, jako je reklama. Do té doby jsme pořád řešili hlavně základní zabezpečení provozu – aby bylo na energie, na krmení, na odpadkové koše a lavičky pro návštěvníky, na mzdy zaměstnancům a alespoň něco zbylo i na údržbu a opravy. Až v loňském roce se to zlomilo a věřím, že tomu tak už bude i v dalších letech.

Výsledek souhry několika okolností, od narození  slůněte přes marketingovou kampaň až po vhodné počasí a další faktory se dostavil – a do naší, donedávna spíše provinční zahrady, přišlo ½ miliónů lidí! A popravdě, nenapadá mě nic, co by naše město za mnoho posledních let dostalo tak do popředí zájmu celé země, myslím tím v pozitivním smyslu, jako bylo slůně.

Ale jinak máte samozřejmě pravdu, pokud jde o „prodej" - jistě, mohli, kdyby, kdyby bylo…zpětně je skoro každý chytrý, po bitvě se objevují nejstatečnější generálové a nejlepší rádcové. Dělali jsme, co jsme v danou chvíli uměli nejlépe, ale nejsme v Praze, žijeme v Ostravě. Strávil jsem se svými lidmi desítky hodin telefonováním, v autě jsem na různé schůzky najezdil stovky kilometrů a ztratil jsem zbůhdarma desítky hodin času v naprosté většině  marným přesvědčováním, že „toto je pro Vaši firmu jedinečná příležitost..která se nebude opakovat."…

To vše proto, abychom se inteligentně dozvídali to, co jsme dávno věděli. Totiž, že marketingové plány firmy XY (se sídlem stejně zpravidla v Praze, kterou nějaká lokální Ostrava v naprosté většině případů vůbec nezajímá), se uzavíraly na dotyčný rok již dávno na podzim předešlého roku.

A náš „argument", že v té době jsme si opravdu nemohli být jistí, že se vůbec první československé slůně narodí živé, že přežije, že se ho bude dařit odchovávat…že toto „naplánovat" prostě nejde..A žádat o jejich podporu a naplánovat marketing soukromé firmy na případně narozené mrtvé slůně rok dopředu – že to jsme si jaksi dost dobře nemohli troufnout. A že je třeba  reagovat operativně podle vývoje situace.

Tak na to je fungování většiny nadnárodních společností i jiných velkých firem příliš komplikované a nepružné. Díky mému příteli ekonomovi a fandovi nejen naší zoo Mirkovi Zámečníkovi nám dokonce pražská Ernst & Young vypracovala neskutečně sofistikovaný manuál pro možné marketingové využití sloních mláďat. Ale ukázalo se, že takto prostě svět kolem nás, přinejmenším v našem regionu, nefunguje.

Jen pro ilustraci – na více než 200 osobních oficiálních dopisů maximálně pečlivě vybraným potenciálním „partnerům" slůněte (adresovaných např. místním i celorepublikovým firmám,  velkým lokálním průmyslovým společnostem, společnostem s významnými rozpočty v rámci ČR,  pojišťovnám, telekomunikačním, IT, energetickým a utility společnostem, výrobcům a prodejcům spotřební elektroniky, rychloobrátkového zboží, nadnárodním řetězcům a korporacím atd. …) se speciálním bonusem jsme obdrželi celkem 19 (!!) odpovědí, z toho bylo 17 negativních a jen 3 pozitivní. Ale to by bylo celé na mnohem delší povídání. Byla to každopádně cenná životní zkušenost.

Hodně se mluví o skvěle vyvinutých zvířecích instinktech. Že třeba zvířata poznají, když se blíží nějaká přírodní katastrofa a podobně. Setkal jste se někdy s něčím takovým?

Určitě, mnohokrát. Například nedávno se nějak zatočil silný vítr nad částí zahrady a náhle se rozlomila obrovská, ve výběhu plameňáků stojící vrba. Nedopadla sice neštěstí přímo do hnízdiště, ale těsně vedle… A kdyby ptáci neměli instinkt, myslím si, že by přinejmenším část z nich byla dávno mrtvá. Podobně například zničehonic, za úplného bezvětří, spadl před několika lety obrovský buk přímo ve výběhu klokanů… A opět, ač by se to zdálo nepravděpodobné či nemožné, všechna zvířata to vycítila a stihla se zavčasu „zdekovat" a utéct mimo dopadovou oblast kmene a větví.

Je nějaké zvíře v Zoo Ostrava, které je vám bližší než ostatní?
Ne, myslím, že není. Slabost mám pro primáty, už jen proto, že jsme jim tak podobní v mnoha aspektech svého vlastního lidského chování. Pokud jde o ně, pak asi největší „slabost" mám pro nejvzácnější zvíře naší zoo – kriticky ohrožené lemury Sclaterovy - u kterých se bojím, že v přírodě mohou brzo vyhynout a kde jsme ani my, ani kolegové ze světových zoologických zahrad dodnes nezvládli stoprocentně jejich chov a hlavně jejich rozmnožování, a tím zachování alespoň pojistky pro případ vyhynutí v přírodě záchranným chovem v lidské péči.

Oblíbená…

Barva: Nejspíš hnědá či tmavší zelená.

Knížka: Od dětství jsem miloval čtení, četl jsem klidně i čtyři knížky najednou, často celé noci, a často jsem se začetl tak, že jsem zaklapl knížku a šel ráno přímo do školy. Ale po pravdě musel bych teď dost zapřemýšlet, kdy jsem se vedle odborné literatury naposled dostal k beletrii.

Místo: Mimo město, takřka kdekoli.

Město: Města fakt nemusím… Měl-li bych jmenovat nějaké silnější dojmy, pak by to byl pohled z výšky na Ostravu z vyhlídky v oblasti Dolních Vítkovic to je opravdu zážitek na celý život. Nebo nádherně opravené, v noci nasvícené náměstí polského Zamosce.

Film: Desítky, desítky filmů… možná Kawasakiho růže?

Televizní pořad: Žiji už strašně dlouho bez televize čili žádný.

Hudba: Folk, „staří" písničkáři, Navarová, Filipová, Merta, Nohavica, Kryl, Okudžava a mnozí další, částečně i country či barokní a jiná vážná a etnická hudba. „Snesu" ale (přinejmenším při cestách autem) taky Beatles, Matušku, Gotta či ABBu…

Roční období: Všechna jsou krásná, každé má svůj půvab, jen podzimní plískanice a zimy by mohly být kapku kratší.

Jídlo: Jsem nenáročný strávník, pochutnám si jak na obyčejném párku a pivu, tak na suchém víně. Z kuchyní mám asi nejraději jihoasijskou.

Auto: Jsem uživatel, vůbec autům nerozumím… Je to pro mě civilizační prostředek umožňující přesun, takže mé oblíbené je každé auto, do kterého jen naliji benzin či naftu a spolehlivě s ním dojedu z bodu A do bodu B.

Květina: Takřka všechny květiny, neumím specifikovat.

Webová stránka: www.zoo-ostrava.cz