Před časem jsem dostala nabídku, která se neodmítá, a to vyjet v rámci reportáže na jedno z míst sdružených v rámci projektu Amazing Places. S partnerem si vybíráme penzion Zikmundov nedaleko obce Staré Hutě.

„Zpomalte své každodenní tempo na minimum, naordinujte si dlouhé hodiny spánku, vypněte telefony a buďte sami sebou,“ láká na svém webu statek zasazený do srdce přírodního parku Chřiby.

Zikmundov na konci dne:

Zdroj: Youtube

Víc vědět nepotřebuji. A vlastně ani nechci. Pro jednou chci nechat doma onu vždy připravenou novinářku. Nebýt ovlivněná několikahodinovým rešeršováním a raději na sebe nechat působit místo samotné.

Směle do kuchyně

Hned po vystoupení z auta zůstáváme stát zmateně na parkovišti. Po levé straně se táhne řada stájí, vpravo zase stojí sklárna. Vydáváme se tedy trochu rozpačitě po schodišti ke krásně opravené budově, která vypadá nejpravděpodobněji jako penzion samotný.

Zikmundov zakoupil otec současného majitele Adama Havlíčka v 90. letech. Objekt dlouhé roky chátral než Adama Havlíčka v roce 2012 napadlo místo přeměnit v ubytování.

„V roce 2014 jsme otevřeli hlavní budovu, postupně opravujeme další a otvíráme nové pokoje,“ přibližuje.

Přes chodbu nesměle nahlížíme do místnosti připomínající ze všeho nejvíc kuchyni. Marně hledám cedulku s nápisem „recepce“ či „tudy k ubytování“. Takže moje první rada zní: nebojte se a vkročte směle dovnitř. Zikmundov není jako běžná česká restaurace či penzion, kde by vás z kuchyně rychle vyprovodili. Tady je kuchyň jádrem celého penzionu; hlavní místo, kolem kterého se všechno a všichni točí.

„Vždycky jsem miloval Toskánsko a dobrou gastronomii. Říkal jsem si, že tam na stáří budu mít malý penzion s restaurací,“ prozrazuje mi později majitel Adam Havlíček.

Vnitřní prostory hlavní budovy. Úplně vlevo je vidět část kuchyně.Vnitřní prostory hlavní budovy. Úplně vlevo je vidět část kuchyněZdroj: se svolením Lukáše Veleckého

Svůj sen si svým způsobem splnil, jen v mladém věku a doma na Moravě. Podnikateli z Uherského Hradiště se podařilo atmosféru tohoto italského kraje přenést právě na Zikmundov. „Měl jsem i kuchaře z Toskánska, který mi říkával, že se tady cítí jako doma,“ poznamenává s úsměvem.


Nahrává se anketa ...

Moje druhá dnešní rada je: při pobytu na Zikmundově si vyhraďte na jídlo dost času. Vychutnejte si ho tak, jak to umí obyvatelé středomořských států. Zdejší kuchaři jsou totiž excelentní. Z čerstvých surovin umí vykouzlit na první pohled jednoduchá, ale velmi rafinovaná jídla. A může být vůbec něco krásnějšího, než při jídle sledovat na horizontu vynořující se a zase v dálce mizející koně?

Krávy od Karla Rodena

Když mi později Adam Havlíček popisuje, jak se na pastvinách patřících k Zikmundovu hospodaří, na chvíli zalituju, že mi nechutná maso. A že i kdybych přeci jen ochutnala, kvalitu stejně nejspíš nedokážu docenit…

„Máme nějakých sto osmdesát, sto devadesát hektarů. Víceméně jsou to pastviny. Kromě koní máme ovce a skot; chováme plemeno dexter, které jsem získal od Karla Rodena. V hovězím jsme už teď z nějakých 90 procent soběstační,“ přibližuje majitel s tím, že se snaží kvalitu masa stále posouvat.

Když postavíte dům 2v1, výsledek může vypadat právě takto
Dva a přitom jeden. Velmi zajímavý dům je rájem pro odpočinek a relaxaci

„Většinou se býci zabíjejí ve dvou letech. Chceme zkoušet, jaké bude maso, když to bude ve třech, ve čtyřech letech. Také se říká, že poslední tři týdny před porážkou je dobré dát býkům ještě kvalitnější krmivo, aby bylo jejich maso lepší, ale zároveň ne tučné. Třeba v Americe krmí skot kukuřicí a zvířata umírají obézní. V jejich těle pak kolují záněty podobně jako u tlustých lidí,“ vysvětluje s tím, že zvířata na Zikmundově nechávají celoročně venku, aby byla co nejzdravější.

Zikmundov stojí na samotě, stranou světelného smogu. V noci tak můžete z koupacích kádí pozorovat ničím nerušené hvězdné nebe.Zikmundov stojí na samotě, stranou světelného smogu. V noci tak můžete z koupacích kádí pozorovat ničím nerušené hvězdné nebeZdroj: se svolením Lukáše Veleckého

Očima bloudí po pastvinách. „Tady mají krásný život. Přál bych si, aby české zákony umožňovaly zabít zvířata v místě, na které jsou zvyklá. Špatně nesu, když se musí vézt na jatka a jsou z toho zbytečně vystresovaná,“ říká poněkud tišším hlasem člověka, který vidí ve zvířatech živé bytosti, ne jen kus masa.

Koupání pod hvězdami

Ostatně každý návštěvník může opustit nejbližší okolí penzionu a jít se na pastviny podívat. Ano, bazén, sauna či vířivka, na které Zikmundov láká, jsou báječné. Pohled na desítky pasoucích se oveček z jedné strany a skotu z druhé, ovšem stojí za to relaxování ve vodě přerušit. Mimochodem, zde si dovolím „udělit“ radu třetí: naplánujte si koupání po setmění. Díky tomu, že Zikmundov stojí na samotě, a tedy stranou světelného smogu, budete moct sledovat hvězdné nebe v plné kráse.

Kompaktní bílé hmotě vily dominuje vysoké okno do převýšeného obývacího prostoru.
Vila v Českém Krumlově měla složité podmínky pro stavbu. Vydělala na nich

Ponořená ve vířivce, která na tomhle místě nemůže mít jinou podobu než stylový rustikální sud, začínám zapomínat, že jsem tady pracovně. Konečně cítím hluboký klid, který tady musí běžného hosta obestřít okamžitě. K dokonalosti chybí jen dobré víno…

Návštěvníci mají k dispozici bazén. Voda v něm je vyhřívaná z místní sklárny.Návštěvníci mají k dispozici bazén. Voda v něm je vyhřívaná z místní sklárnyZdroj: se svolením Lukáše Veleckého

Zatímco živelný číšník Vojta rozlévá do sklenic rulandské šedé, vypráví mi o místní sklárně, kde toto sklo vzniká, i o tom, jak je historie Zikmundova se sklářstvím propojená. A já nemůžu jinak, než vám dát další radu: nebojte se obsluhy na minulost tohoto místa zeptat. Je totiž fascinující.

Statek zde stál už prokazatelně v roce 1609. Předpokládá se však, že je mnohem starší. Někteří historikové se domnívají, že byl postaven někdy v období budování hradu Buchlova.

Sklo s nádechem luxusu a historie

Zatímco nesu ven skleničky s vínem, moje novinářské já je zase naplno probuzené. Sklo na první pohled křehké tak, že se vedle něj bojíte nadechnout (nebojte, je pevnější, než byste čekali), vzniká totiž hned ve vedlejší budově. Nemůžu se dočkat, až na druhý den zjistím víc…

„Sklárna je našim posledním a zatím nejnáročnějším projektem. Funguje od ledna a vyrábíme sklo pod značkou Izák Reich. Jmenuje se podle slavného židovského skláře, který pocházel odsud z Buchlovic. Byl to první sklář dynastie Reichů, což byla na přelomu 19. a 20. století nejvýznamnější sklářská rodina v celém Rakousku-Uhersku,“ začíná Adam Havlíček vyprávět příběh, který se snaží novou značkou přivést zpět k životu.

Martin Stropnický listuje publikací věnované Etarei
Bydlení budoucnosti u Prahy. Unikátní plán nabízel domov snů pro 135 tisíc lidí

Jméno Izák Reich totiž dnes už ani místním nic neřekne. Ve své době přitom vlastnili Reichovi dvanáct skláren.

„Měli zastoupení v Paříži, prodávali do Saudské Arábie, do Ameriky…a všechno ukončil Hitler. Byli to židé a prakticky všichni skončili v koncentračních táborech. Existuje ještě vzdálená rodina. S jednou paní jsem komunikoval,“ pokračuje s tím, že se mu podařilo nejen dohledat Izákuv hrob v Bzenci, ale také se spojit s jeho potomky.

Od nich si vyžádal svolení, aby si mohl zaregistrovat značku Izák Reich. „Byli nadšení, že se do toho chceme pustit,“ podotýká.

Jak se vyrábí luxusní sklenička na šampaňské:

Zdroj: Deník/Lukáš Velecký

Tavič nejprve utaví sklo v pánvi. V peci je nějakých 1200 stupňů Celsia. Na každý foukaný výrobek je třeba udělat baňku na sklářskou píšťalu; na ní baňka potom chládne. Teprve na zchládlou baňku se nabírá sklo. Mimochodem, i tak má nějakých 500 stupňů Celsia.

Poté sklář sklo upraví a předpřipraví do formy z bukového dřeva. Dále se sklo potáhne pinzetou a co nejvíce se ho ustřihne; to proto, aby šlo šampaňské nalévat skoro až do stopky. Špičku nahřeje sklář na hořáku a mistr z ní vytáhne stopku skleničky. Na ni si nastřihne další kousek skla a dodělá dno.

Takto nachystaná sklenička putuje do chladící pece. Tam bude „odpočívat“ do následujícího dne, kdy přijde na řadu broušení.

„Sklářství je jako, když se hraje nějaká melodie. Pokud se bouchá do jiného rytmu, tak to zkrátka nefunguje. Tady, když na sklo sáhnete dřív, uděláte zmetek. Když moc pozdě, vytvoříte zmetek taky. Sklář musí odhadnout rytmus, jak se sklo vlastně chová – jak je teplé či studené. Zkušený člověk to pozná už od pohledu podle barvy taveniny,“ vysvětluje sklářský mistr Miloslav Záleský.

Mluvit německy se neodpouštělo

Reichovi vyráběli sklo pod názvem S. Reich & Co. Značku má dodnes jako ochrannou známku zaregistrovanou jiná česká sklárna, přestože pod tímto brandem sklo nevyrábí. Ovšem nezdá se, že by to Adamovi Havlíčkovi vadilo. Je více než zřejmé, že si především přeje, aby se dostalo jméno slavného skláře zpátky do povědomí lidí.

Na Zikmundově je každý pokoj jiný. My jsme spali v pokoji s názvem Acquario.Na Zikmundově je každý pokoj jiný. My jsme spali v pokoji s názvem AcquarioZdroj: se svolením Lukáše Veleckého

„Po bývalé sklárně zbyl jen památný strom. Lípa, kterou podle legendy vysadil přímo Izák. Je pod ní tabulka, na které je napsáno, že tady byla sklárna. A že když skláři skončili, odešli pracovat na statek Zikmundov. O rodině Reichů, která se zasloužila o největší rozvoj, tam není ani zmínka,“ pokračuje Havlíček.

Důmyslné poskládání boxů poskytuje bytům střešní zahradu.
Unikátní stavba Habitat 67: Vzbuzuje údiv, vypadá jako živá a je celá z kostek

Němcům a posléze Čechům se podařilo rodinu prakticky vymazat z historie. „Byla to doba, kdy lidé nedokázali rozlišovat mezi Němcem a židem. Mezi obětí a tím, kdo zlo způsoboval. Reichovi byli německy mluvící, kulturně se hlásili spíše k Němcům. Čtyřicátá léta byla plná nespravedlnosti. Místní neváhali odsunout nebo zlynčovat židy vracející se z koncentráků jen proto, že nemluvili dobře česky.“

Češi jsou prostě dobří skláři

V nově otevřené sklárně vytváří pětice sklářů tenkostěnné mušelinské křišťálové sklo. Výroba tohoto luxusního skla není nijak jednoduchá a jen málo skláren to zvládne. Ostatně Adam Havlíček je právem hrdý na to, že se mu podařilo sehnat muže, kteří to umí.

Jak sám říká, dnes je považováno za sklářskou velmoc Rakousko. Většina luxusních rakouských značek si však nechává produkty dělat v českých sklárnách. Ano, design je jejich, ale svět zapomíná na řemeslnou zručnost českých sklářů. Ostatně, co bych vám o tom říkala; zkuste zikmundovské skláře pěkně poprosit, jestli jim můžete nahlížet pod ruce, a přesvědčte se sami. Věřím, že mistr sklář Miloslav Záleský vám rád všechno vysvětlí.