Kliknutím zvětšíteGuvernér České národní banky Jiří Rusnok předložil na konferenci Barometr českého průmyslu 2021 návrh, jak pomoci České republice k excelentní technologické vyspělosti.
Jeho recept zní: „Zavést poplatek za studium na vysoké škole typu patnáct tisíc korun za semestr, to studenti běžně propijí za dva měsíce v hospodě.“ Posluchači nehumanitních oborů by měli studium nadále gratis. „Do pěti let jsou vysoké školy technického směru plné a za dvacet let budeme mít dosti inženýrů,“ dodal Rusnok.
Oponenti ihned připomněli, že úspěch nezaručí tovární produkce stavařů, strojařů a kybernetiků, ale mezioborová spolupráce. To je nepochybně pravda, jak potvrzují příklady špičkových inovací v nejvyspělejších ekonomikách.
Zkusme ale v den desetiletého výročí úmrtí Václava Havla nelhat, nebo aspoň nasvítit věci ostrým světlem. České vysoké školství není žádná špička. Každý, kdo vyjel třeba na semestr na zahraniční univerzitu, může předložit důkaz. Tady se hodně klábosí, paří, opisuje, různě falšuje a velice málo pracuje. Požadavky jsou nízké, bakalářem se stane téměř každý, kdo je schopen zkompilovat pár novinových článků a opatřit je originálním nadpisem. Systematická a náročná myšlenková túra je pro velkou masu českých vysokoškoláků neznámým pojmem.
Pokud by to chtěl někdo změnit, nesměl by jen mechanicky zavést školné. Nevyřeší to ani kvóty nikoli na počet přijatých uchazečů, ale absolventů, jejichž studium by stát hradil. Ty by sice eliminovaly velký odpad posluchačů během prvních dvou ročníků, ale kvalitu by nijak dramaticky nepozvedly. Muselo by se přijmout radikální a bolavé řešení. Na to nikdo nemá odvahu. Ani biochemik Jan Konvalinka, který právě z těchto důvodů vzdal kandidaturu na rektora Univerzity Karlovy.
Když už jsem zmínila vysoké školy, zajímalo by mě, zda Jan Eichler převezme od Miloše Zemana profesorský dekret. Od člověka, který ho ponížil, nespravedlivě obvinil a vzal jako rukojmí ve válce s Jiřím Fajtem.
Eichler ve čtvrtečním Právu popsal vítězství jemné nad tvrdou silou: „Úspěch je o to cennější, že výše uvedené přístupy převážily nad depozitářem takových vlastností, jakými jsou rozmařilost, cyničnost, hulvátství, bezohlednost, zatvrzelá snaha vynucovat si vlastní zájmy na poli vnitřní a zahraniční politiky, posedlost posilováním vlastního postavení a vlivu na úkor jiných i na úkor ústavních vymezení.“
Měl na mysli soft power Baracka Obamy, avšak za charakteristikou jeho opaku nelze vidět jen Trumpa, nýbrž také Miloše Zemana. Lze od takového člověka převzít pozdní a licoměrné gesto v podobě profesorského titulu? Aniž by ho obdrželi i ti, jimž po právu náleží, tedy Jiří Fajt a Ivan Ošťádal? Udělal by to Václav Havel?
Příklad z oblasti vzdělávání jsem nedala náhodou. Resortním šéfem se včera stal Petr Gazdík, který upřímně prahne po změně přístupu k dětem, obsahu výuky, kompetencím. Ředitelka jedné progresivní základní školy mi k tomu řekla: „Problém teď není nahoře, ale dole. Učitelé se většinou brání dělat svou práci jinak.“
Stejně tak se průmyslníci a těžaři bojí Zeleného údělu, velcí zemědělci zastropování dotací a politici dinosaura na Pražském hradě. I když moment. To poslední už zřejmě neplatí.
Premiér Petr Fiala (ODS) svou první misi vyhrál. Řekla bych havlovsky pevným postojem. Ten se bude hodit všem jeho ministrům. K prosazení svých převratných záměrů budou potřebovat odvahu nelakovat věci narůžovo.
Václav Havel nebyl Iron Man, měl své strachy a spoustu pochybností. O světě i o sobě. Věděl však, že vnitřní poctivost, věrnost vlastním zásadám přinese ovoce. Ne hned, možná až v příští generaci, ale ve výsledku vždycky.
22
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
