Má být právo na platbu mincemi či bankovkami svaté? Část senátorů to požaduje. Odpovídají tak na stesky občanů. Ti jsou nespokojeni s prodejnami, které přijímají pouze platební karty.

Vezměme si, kdyby v polovině devatenáctého století žádal lid právo na jízdu koněspřežkou po všech železnicích. Řekněme, že by tehdejší vlády a parlamenty (pokud byly) vyhověly. A ne že by neměly důvod. Vlaky drncají a čoudí. Vozkové i koně přicházejí o práci. Místo krásné projížďky krajinou čurbes a kvaltování. Nuže, kdyby tehdy bylo těmto důvodům dáno za pravdu, svět by se zastavil. A někdo možná řekne, že by to bylo lepší.

Martin Komárek.
Poslední výstřel německé televize

Kdyby takový Karel Veliký prosadil, že všichni mají právo na výměnný obchod a každý kupec musí dát rolníkovi za krávu třeba konev, a ne minci, středověk by nikdy neskončil. Peníze jsou totiž jedním z největších a zároveň nejproblematičtějších vynálezů lidstva. V průběhu dějin se jejich podoba mění. Dobytek, mušličky, zlato, kousky stříbra, mince, bankovky, šeky…

Teď jsou peníze elektronickým záznamem v centrálním mozku vaší banky. Vy s tím záznamem disponujete. Můžete si z bankomatu vytáhnout bankovky nebo na ně počkat na přepážce, jste-li velký staromilec. Můžete ale platit hodinkami, přes počítač nebo přes telefon. Brzy to bude ještě jednodušší. Bankovky a mince zůstanou sběratelům, stejně jako kočáry koňské dráhy zdobí muzea.

Je tedy pošetilé nařizovat trhu, jakou formu peněz má přijímat. Na druhou stranu je od prodejců drzé odmítat fyzické peníze. Zákazník je vždy pán, a pokud si přeje zaplatit postaru, má mu být vyhověno. Trh není dokonalý. V tomto však většinou zabírá: Pokud nám jeden obchodník nevyhovuje, přejdeme k jinému. Lidé by měli mít možnost zaplatit, jak chtějí, a nikdo by jim neměl nic vnucovat. Do té doby, než se dobrovolně rozhodnou platit telefonem či počítačem.