Školství vytváří nepřekročitelné bariéry mezi lidmi

Když se první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk zamýšlel nad úrovní parlamentní demokracie první republiky, neopomněl zdůraznit klíčový fenomén voliče. Tvrdil, že kořeny nedokonalosti tehdejšího systému jsou zakotveny primárně ve voličstvu a kladl rétorickou otázku „kdo toho voličstvo vychoval?“ – míněno výchovu a vzdělání v období předchozí rakouské monarchie. Kdybychom si vystačili s jednoduchou paralelou, mohli bychom si vzít věkovou strukturu voličstva roku 2021 a podívat se, kolik z něj bylo „vychováno“ za režimu před rokem 1989 a nese si v sobě principy, jež mohou představovat riziko pro zdravé rozhodování.

Solidarita má své hranice. I ve vyloučených lokalitách

Je však zjevné, že tato zjednodušující paralela může fungovat jen omezeně. Předně nás dělí od konce komunistického režimu tři desetiletí, což je o dekádu více, než dostala k životu první republika. Dále je to pak ale otázka kvality vzdělání, výchovy i veřejného prostoru po roce 1989, který bezprostředně určuje a ovlivňuje (nejen) politická rozhodování.

Zdroj: Deník

Prostor novinového článku logicky neumožňuje předestřít nějaký mnohostránkový systematický pohled. Na druhé straně umožňuje „nasvítit“ některé momenty k zamyšlení. První moment, o kterém chci hovořit, je sociální a socializační aspekt vzdělávacího procesu. Covidová krize nám dostatečně ostře ukázala jeho nezastupitelnou roli během vzdělávání. Nejde jen o návyky učit se, nejde jen o samotné vzdělávání, ale také o komunikační a socializační moment. Pokud bych pak vykročil z covidové zkušenosti – je podle mě stále zřejmější, že systémem víceletých gymnázií vnitřně zakládáme problém na ostré vnitřní dělení společnosti. Pokud vytrhneme ty intelektuálně šikovnější po pěti letech z kolektivu budoucích řemeslníků, dělníků atd., vytvoříme nepřekročitelné bariéry do budoucna. Navíc tím vytváříme kvalitativní znaménka mezi hodnotou jednotlivce. A to ve věku, kdy není šance celou situaci zhodnotit z jakéhokoliv nadhledu.

Soudy ruší vládní opatření a matou lidi

Druhým aspektem je alibistická nedůvěra. Toto spojení možná zní zvláštně, ale já tento pojem vidím v základu systému, který jsme vytvořili při vstupu na střední školy. Unifikované (a do značné míry mechanické) společné testy zbavují na jedné straně ředitele škol odpovědnosti za výsledky, na druhé straně z nich dělají spíše úředníky nežli hlavy nesmírně důležitých vzdělávacích institucí. Rozklepaný náctiletý adept pak dře do úmoru mnohem více formu daného testu, nežli by měl být zhodnocen na základě znalostí a schopností studovat. Zaklínáme se srovnatelností, objektivitou, přičemž forma pozřela obsah.

Jsou to jen střípky k tématu vzdělávací politiky této země. Pokud vůbec ucelenou vzdělávací politiku máme… Dalo by se podrobněji psát o onom socializačním a sociálním problému v problematických regionech, o smutném příběhu státní maturity, o roli vysokých škol, kde na mnoha místech nahrazujeme slovo vzdělání slovem výuka a tak dále… Vzpomeňme si na všechny tyto otázky ve chvíli, kdy budeme z různých pozic lamentovat jak nad výsledky voleb, tak nad stavem společnosti. A až se další vláda opět vytasí s tématem vzdělávání a vědy jako s prioritou, nenechme se uklidnit obecnými floskulemi. Zde platí ono biblické: „nikoliv podle slov, ale podle skutků poznáte je“.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.