Kliknutím zvětšíteSlovo menhir pochází z bretonštiny a doslova znamená „dlouhý kámen“. U nás lze tyto předvěké památky, vznikající přibližně od pozdního neolitu až do druhé poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem, nalézt v nepoměrně menším množství než třeba právě v Bretani, na Britských ostrovech, ale i ve Španělsku či v severní Africe. Přesto tu jsou, dobře skryté a nehybně vyčkávající, až přejdou všechny pandemie. Cesta k nim může být zrovna teď – máte-li je ve svém bezprostředním okolí a neporušíte-li pravidla nouzového stavu – vítaným únikem z covidových trablů.
Vždyť tihle nenápadní strážci krajiny přečkali daleko horší katastrofy. Viděli války, mor i hladovění, potopy, sucho, vyhlazování jednoho kmene druhým… A nic s nimi nehlo. Mohli bychom si z nich vzít příklad. Když námi zmítá vztek na současné politiky, strach z nemocí, obavy o vlastní existenci, stačí si uvědomit, že nejznámější český menhir se hrdě tyčí v poli za středočeskými Klobukami už od dob Keltů – a možná ještě déle. Tři a půl metru tmavého pískovce nad zemí, stejnou délku má i pod povrchem. Říká se mu Kamenný pastýř a kdysi byl prý obklopen šesti až dvanácti menšími „ovečkami“.
Čekání na konec světa
Spisovatel a bývalý politický vězeň Jiří Stránský, který byl s Klobukami u Slaného spjat díky rodině svého dědečka, prvorepublikového premiéra Jana Malypetra, vzpomínal, jak chodil v dětství Kamenného pastýře kontrolovat. S pravítkem v ruce hlídal, jestli se menhir o píď neposunul. Legenda totiž praví, že kámen každý rok o krůček popojde. Až dojde za obzor, nastane konec světa.
Připodobňování menhirů k lidské figuře má dlouhou tradici. „Za soumraku patříme-li od západu, opět nám připadá, jako bychom viděli postavu osoby s rukama přes prsa zkříženýma, s plachetkou přes hlavu a ramena volně splývající,“ napsal roku 1891 o klobuckém pastýři v časopise Malý čtenář učitel a literát Ladislav Benýšek. Podobně najdeme na jiných místech Zkamenělého sluhu, Zkamenělého mnicha a tak dál. Personifikací zbavovali pověrčiví venkované megalit jeho tajemnosti.
Většinou se to však nepovedlo. Konkrétně klobucký menhir má dodnes problém s ufology, kteří ho za pěkného počasí houfně objímají, doufajíce, že do nich vstoupí vesmírná energie. Devalvují tím mnohem hlubší uvažování a víru našich předků. Ti, kdo stavěli menhiry, se řídili přírodním koloběhem. Stačí si tohle uvědomit, a žádné blouznění o příletu mimozemšťanů ani povrchní esoretika nás už nemohou zajímat. Vždyť realita je mnohem poutavější.
Se vznikem zemědělství se staly nejdůležitějšími bohy voda, slunce, měsíc, zima, teplo. Dokonale zvládnout harmonogram sklízení úrody bylo alfou a omegou života prvních rolníků. Kamenné symboly zjevně neměly jednu jedinou funkci: nejspíše znamenaly více důležitých věcí dohromady.
Kult deště
Už Ovidius ve svém Kalendáři píše o posvátných kamenech dělících meze. Vergilius ve Zpěvech rolnických popisuje prosby k silám země a vod. Jedním z klíčů ke komnatám mysli megalitických kultur je zřejmě kult deště: víra, že „křičící kameny“, jak se jim občas říká, přivolají z nebes vláhu a zároveň ji v poli zadrží. V druhém plánu však mohl monolit zasazený do půdy symbolizovat zemřelého člena komunity. Mrtví chránili živé…
Ani na matematické funkci menhirů nebude nic mimozemského. Představme si učeného muže, druida, kterak si vyhlédne nejcharismatičtější vyvýšeninu v okolí – třeba takovou, na níž se rozkládají pověstné Kounovské řady. Z ní pak pozoruje krajinu, načež poručí v určitých bodech a rozestupech vztyčit dobře viditelné objekty – kameny. Vznikne obzorový kalendář, s jehož pomocí lze vypočítat dobu východu a západu slunce, jarní rovnodennosti, zimního slunovratu. „Je čas sázet a čas sadbu vytrhat,“ čteme v knize Kazatel. Málokdo si uvědomoval závažnost těchto slov jako keltské a předkeltské obyvatelstvo.
RNDr. Milan Špůrek, CSc., jehož články a knížky v osmdesátých a devadesátých letech 20. století objevily pro širší veřejnost svět českých megalitů, uváděl pozoruhodné údaje. Archeology byly striktně odmítnuty, připomeňme však, co tvrdil. Každý z přibližně pětadvaceti středočeských menhirů se podle něj dal spojit s tím dalším na vzdálenost cca 22 až 29 km, což se blíží trojnásobku až čtyřnásobku délky takzvané dlouhé míle, jež měřila 7,4 km. Špůrek dokonce vyměřil po obvodu údajné osy této skupiny kamenů tři kružnice o témže průměru – a ten se plus minus rovnal čtyř dlouhým mílím. Hlavní role v jeho konstrukci hrály tři menhiry, jejichž pravost bývá zpochybňována nejméně: v Jemníkách, Klobukách a Slavětíně.
Fešáci a hrbáči
Slavětínská Baba, stojící osaměle na křižovatce dávných cest kousek za posledním domem v obci, působí temným dojmem. Je to dáno už jejím materiálem: železitým pískovcem. Nad zemí měří skoro dva metry. Je na ní vidět, jak do ní v éře rekatolizace násilím vrazili kříž. Když ho pak zase v úplně jiném století odlomili, zničili tím kus této impozantní přírodní sochy. Kameni ve Slavětíně, ležícím nedaleko bájné Peruce, se rovněž říká „hrbatý menhir“. Jaký rozdíl oproti ladné siluetě dalšího nádherného exempláře, Zkamenělého kapucína v Drahomyšli na Žatecku!
Takzvaný mnišský kámen se vypíná šikmo k nebi na planině hned za malou vesničkou. V časech moru se na tomto poli, nazývaném U mnicha, pohřbívaly oběti epidemie. Zvláštní je, že z každého úhlu vypadá monolit jinak. Buď jako štíhlý „dešťosvod“, nebo neforemná postava v kápi. Také on má dobré dva metry. Patří k nekrásnějším menhirům u nás – popravdě je ještě fešnější (a snad i starší) než ten u Klobuk.
Mimochodem, když jsme u těch fešáků: věděli jste, že jeden z nich se nachází i v Praze? Zkamenělý slouha v Ládevské ulici v Dolních Chabrech je tak impozantní, že mu ustoupil i moderní plot vily, u které dnes stojí. Jeho nejstarší snímek pořídil roku 1914 známý spisovatel Eduard Štorch. Vzhledem k vykopávkám, prováděných v těsné blízkosti menhiru, odhadují odborníci, že třímetrový buližníkový balvan může být až sedm tisíc let starý!
To kámen v Horoměřicích za Suchdolem velký respekt nebudí. Na první pohled jde o obyčejný pískovcový patník, ani ne metr vysoký. Dříve ho obklopovala skládka, nyní je chráněn pěknou ohrádkou. Říkat mu menhir by bylo trochu nadnesené, i když se pravděpodobně těší značnému stáří. Nicméně i on patří k českému megalitickému folkloru. Nesměle vartuje pod solitérskou lípou a zdejší lidé si vypravují, že snad byl kdysi zakončen vytesanou hlavou s hrubě naznačeným obličejem.
Něco jako Stonehenge?
Některé menhiry jsou varováním, a jako takové stojí všem pěkně na očích. Například Zkamenělý křivopřísežník, stydlivě se choulící v rohu hřbitovní zdi v Družci na Kladensku. V minulých staletích byl opatřen dřevěnou deskou s trojjazyčným nápisem: „Falešně přísahající člověk zde v kámen obrácen.“ Jindy však musíme záhadné kameny dlouho hledat. Práci dá najít třeba dvojici stél, jež zdobívaly vrcholek Slánské hory. Teď se válejí v křoví podél stezky na úpatí tohoto sopečného výběžku.
Existují ale i případy, kdy je přírodní památka před zvědavci záměrně utajována. Málo se mluví o lokalitě Kluček, kterou část badatelů považuje za obdobu britského Stonehenge. Na kopci u vsi Tasov se mělo nalézat až 400 krásně bílých křemencových balvanů o délce půl až tři metru. K prvnímu zničení možného megalitického útvaru došlo v 16. století. Zkázu dovršili jézéďáci, kteří tu udělali chmelnici.
Traktory jednotlivé stély vyoraly a pohodily na jižním svahu Klučku. Ještě v roce 1946 tu prý byly k vidění čtyři kompletní kamenné řady. Dnes tady najdeme s bídou zbytky jedné – pokud je to ovšem dílo lidské ruky. Tak či tak, podaří-li se nám seběhnout divokým porostem do údolí, objevíme v husté trávě něco nečekaného: obrovitý bílý kruhový kámen o průměru 5 metrů a váze čtyři a půl tuny! Kdo ví, jakého je původu. Nebylo by ale fajn, kdyby i u nás probíhaly rituály podobné těm v Anglii a Francii?
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
