I když od roku 1978 žiju na Jižní Moravě nikdy jsem nezapomněl na to, že jsem se narodil a vyrůstal v Rokytnici v okrese Zlín a jsem pořád velký valašský a rokytenský patriot. Zajímá mě poválečná historie našich nákladních automobilů a autobusů, závodů ČSAD a vzhledem k tomu, že vše souvisí se vším, zajímá mě i historie rodu Tělupilů, hlavně bych rád objasnil osudy mého dědy, otcova otce.

I když to byl náš děda, o jeho osudech toho moc nevíme a v jeho životě je plno „bílých míst“. Děda se jmenoval Vincenc Tělupil, narodil se 13. října 1879 v Soběsukách kde také žil se svými rodiči. Po absolvování školní docházky jej rodiče poslali na studia, údajně měl, ale nikde jsem nenašel potvrzení této informace, studovat na kněze. Když se po čase jeho rodiče přijeli přesvědčit jak studuje a zjistili, že nejvíce času tráví s kamarády po hospodách, stáhli jej ze studií domů kde pracoval na hospodářství svých rodičů.

Poté se 5. června 1905 oženil s Anežkou Stratilovou narozenou ve Zdounkách. Měli spolu šest dětí, dceru Marii, syny Vincence, Jaroslava, Josefa, Bohumíra a Karla. Žili v Soběsukách asi do roku 1905 až 1910, kdy proběhlo pozůstalostní řízení. A vzhledem k tomu, že děda asi neměl peníze na to, aby vyplatil své tři sestry, hospodářství se prodalo a peníze si rozdělili mezi sebou.

close Na fotografii Vincenc Tělupil. info Zdroj: se svolením Vlastimila Tělupila zoom_in Na fotografii Vincenc Tělupil.

Asi v roce 1910 kupuje děda nové hospodářství v Rokytnici. Podle vzpomínek mého otce bylo asi poměrně velké, měl na koupi tohoto hospodářství dost peněz, ty peníze získal ze svého podílu z prodeje hospodářství v Soběsukách. Také by mě zajímalo, jak se dozvěděl v době, kdy nebyl rozhlas, televize, sociální sítě o tom, že je ve sto kilometrů vzdálené Rokytnici na prodej hospodářství? Jak proběhlo stěhování a bylo co stěhovat? To jsou otázky na které dodnes hledám odpovědi.

V roce 1914 děda odchází do války. Měl štěstí, válku přežil a v roce 1919 se do Rokytnice vrátil ze zajetí. Babička má dodnes můj obdiv za to jak hospodařila v kraji kde je „konec chleba a začátek kamení“ v těžkých časech první světové války, že uživila sebe a šest dětí. Děda měl „družnou povahu“ hlavně v hospodě, proto mu na hospodářství nezbývalo moc času, a to se postupně projevilo na tom, v jakém bylo hospodářství stavu a vlastně „přišlo na buben“.

V roce 1919 jela babička něco vyřídit, i když to nebyla má pravá babička, ale říkám ji tak, do Soběsuk. Začaly povodně, „vlárská dráha“ byla poškozena, stržené mosty, babička měla strach že se nedostane za svými dětmi, dostala infarkt a asi ve věku čtyřiceti roků zemřela. Dětem nastalo „opravdu krásné dětství“, dá se říct že se staraly sami o sebe, nejvíce to odnášela nejstarší dcera Marie.

A 24. listopadu 1920 se děda podruhé oženil s Josefou Rozálií Vaňkovou, s ní měl tři syny, Miroslava, Jaromíra a Václava, to byl můj otec. Jen mohu odhadovat, že pokračoval ve svém „stylu života“ a hospodářství se řítilo do záhuby. Babička onemocněla, říká se, že na zápal plic a zemřela 19. května 1927, v době kdy jejich syn Miroslav měl čtyři roky, Jaromír asi tři roky a Václav osm měsíců. V té době děda odešel z Rokytnice na Radošov u Veselí nad Moravou, kdy přesně a co tam dělal, se mi nepodařilo zjistit, ale existuje smlouva že v roce 1929 prodal pole své švagrové s tím, že mu nemusí zaplatit cenu pole, tehdy to bylo 400 korun, ale rok se bude starat o jeho tři syny a živit je. Ona se o ně starala až do jejich dospělosti.

Uznávám, že pro dědu to nebylo jednoduché se starat o tři malé děti, ale alespoň mohl v Rokytnici zůstat aby byl svým dětem blíž. Pak se jeho osudy „nějak zamotaly“, pracoval v Holubicích na statku u Koutných jako šafář. Bohužel nevím s kým, to se mi také nepodařilo zjistit, jen vím, že se asi v době, kdy pracoval na Radošově, seznámil s Alžbětou Búřilovou z Tasova. Ale pořád nevím, jestli ona šla s ním do Holubic, nebo v jeho životě byla další žena.

close Autor článku Vlastimil Tělupil s matkou na výletě v Beskydech. info Zdroj: se svolením Vlastimila Tělupila zoom_in Autor článku Vlastimil Tělupil s matkou na výletě v Beskydech.

Pak žil a pracoval v Ostravě, kde a s kým se mi také nepodařilo zjistit. Ale pak je v dědově životě další bílé místo, jediná doložená informace je to, že 1. března 1958 zemřel v Ostravě v nemocnici na tuberkulózu a byl pohřben ve Zdounkách. Podle vzpomínek mého otce o sobě vlastní sourozenci nevěděli, často se našli díky náhodě. Na internetu jsem našel informaci o tom, že v České republice je 43 nositelů příjmení „Tělupil“ a 40 nositelek příjmení „Tělupilová“. Je nás málo, proto se snažím najít další „Tělupily“ případně udělat adresář všech Tělupilů.

Také bych rád objasnil i rodinné vazby v našem rodě Tělupilů. Chystáme i sraz všech Tělupilů v Olomouci a byl bych rád, kdyby se mohli přihlásit další nositelé příjmení Tělupil, Tělupilová na hlavní kontakt: Monika Rychlovská Tělupilová, mobil: 732 433 746, email: monika.telupilova@gmail.com nebo i na kontakt Vlastimil Tělupil - U Větrolamu 29 - 693 01 Hustopeče, mobil: 776 408 721, email: vlastimiltelupil@seznam.cz.

NEPŘEHLÉDNĚTE: V poli u Bořetic se zabydleli žraloci. Prosím, nekrmit!

V poli u Bořetic se zabydleli žraloci. Prosím, nekrmit! | Video: Deník/Iva Haghofer