Renáta má už od mala velmi kladný vztah ke zvířatům, takže logickým spojením touhy pomáhat a lásky k čtyřnohým kamarádům byla canisterapie. Má dva pejsky (border kolie), kteří absolvovali speciální canisteraputický výcvik. A byli to právě tito věrní parťáci, kteří ji otevřeli bránu k dobrovolnictví. S nimi totiž Renáta začala před třemi lety pomáhat jako dobrovolník ADRA, nejdříve v domově pro seniory Magnolie a poté i v Centru pro osoby se zdravotním postižením Čtyřlístek.

„Pro seniory i lidi s postižením jsou moje návštěvy s pejsky vždy vítaným zpestřením. Většinou si více pamatují jejich jména než to moje (smích). I když navštěvuji převážně jenom jednoho klienta, tak pejsci vždy přitáhnou pozornost i dalších. Náš „canisterapuetický tým“ prostě budí pozornost (smích). Hlavně v létě je to fajn, můžeme venku společně chodit na procházky nebo jim dávají povely a aporty.“

Složitá doba si však žádá velké činy a v případě Renáty se to v posledních letech potvrdilo hned několikrát. Když se zařízení, která navštěvovala jako dobrovolnice ADRA, uzavřela na jaře roku 2020 kvůli kovidu návštěvám, mněla najednou spoustu volného času. Takže když přišla nabídka od koordinátorky ADRA, že by mohla nakupovat seniorům, neváhala. Opět „naskočila“ do dobrovolnictví a byla ráda, že může být užitečná. A když se v roce 2021 prohnalo jižní Moravou tornádo, tak její cesta vedla právě tam. Jako členka dobrovolných hasičů pomáhala s odklízením sutin i s úklidem.

Na začátku roku 2022 si Renáta dala předsevzetí, že v letošním roce chce věnovat potřebným alespoň 200 dobrovolnických hodin. V tu dobu vůbec netušila, že tuto metu zvládne překročit už na konci března. Od začátku válečného konfliktu na Ukrajině začala totiž pomáhat ukrajinským uprchlíkům, které válka přivedla do Ostravy. Nejdříve začínala jako dobrovolník ADRA s hlídáním domácích mazlíčků ve speciálním stanu před KACPU, protože do centra pomoci zvířata povolen vstup nemají.

„Příběhy, které si tady někdy vyslechnu jsou silné. Utkvěla mi v paměti starší paní, která utíkala se svým kokršpanělem z Charkova celé čtyři dny a noci. Ta měla slzy v očích, když jsme jí nabídli pomoc s hlídáním pejska a ona si mohla jít v klidu lehnout a na pár hodin se prospat. Naopak někteří se nechtějí se svým čtyřnohými kamarády ze začátku rozloučit. Chápu je, já bych se asi taky těžko loučila v takovéto situaci se svými miláčky. Vždy se jim ale snažím vysvětlit, že o jejich zvířátko bude dobře postaráno, že se nemusí ničeho obávat. Když v těch lidech vzbudím důvěru, tak jsou nakonec sami rádi, že si můžou odpočinou. A vystresovaná zvířata taky po dlouhé a náročné cestě vycítí, že už jsou v bezpečí a pak většinou celou dobu ve stanu prospí.“

I když Renáta miluje zvířata a cítí se v jejich přítomnosti dobře, tak jí to táhne i k lidem, kteří prchají před válkou. Proto si postupně začala brát i směny na KACPU. I když se Renáta ruštinu ve škole neučila, tak si sama nastudovala pár frází a snaží se s uprchlíky co nejvíce komunikovat a navázat hovor. Vnímá, že právě to jim může po příchodu do centra pomoci.

„Je vidět, že na začátku přicházejí zaražení, s obavami, neví, co můžou očekávat. Tehdy někdy stačí jenom nabídnout čaj či nějaké jídlo a postupem času se ledy prolomí a oni k nám získají důvěru. Sami vidí, že jim nikdo nechce ublížit, že jim naopak chceme pomoct. Nebo někdy úplně stačí se na ně lidsky obrátit, zeptat se jich, jestli něco nepotřebují. Na to ani není potřeba tlumočníka, těch pár frází

v ukrajinštině zvládne skoro každý. Je fajn vidět, jak se pak uvolní, když na ně někdo promluví jejich jazykem a nabídne jim pomoc.“

Renáta zvládá skloubit svůj osobní život s náročnou dobrovolnickou službou i díky tomu, že jí vyšla vstříc škola, kterou studuje. Jako studentka požární ochrany má momentálně distanční výuku, takže se na zkoušky připravuje individuálně. Čas na studium si však vždy najde, například na nočních službách ve stanu pro zvířata. Práce dobrovolníka na KACPU ji nesmírně uspokojuje, proto ji tady potkáváme často. Sama říká, že únavu zatím nepociťuje, protože vidí ve své práci velký smysl.

„Vděčnost je základní emoce, se kterou se tady nejčastěji potkávám. Ti lidi děkují za obyčejný šampón, který je pro nás naprostou samozřejmostí. A jsou neskonale vděční za možnost si vybrat, například z více druhů hygienických potřeb nebo obnošeného šatstva. Jako by se tím opět stávali obyčejnými lidmi, jako před válkou, kteří můžou rozhodovat o svém životě sami za sebe.

Před sebou má však Renáta spoustu dalších snů a cílů, které chce naplnit. Nově se stala koordinátorkou dobrovolníků ADRA právě na KACPU, kde může zúročit své vlastní dobrovolnické zkušenosti. Dobrovolnictví ji také otevřelo dveře k pomáhajícím profesím, a proto by se v budoucnu chtěla stát zdravotnickou záchranářkou.

Katarína Kijonková