Dneska jsem si přečetla, pane Ofil/e Váš článek v Deníku (díl 7.) a mooc jsem se nasmála :-)

Bohužel, já už to tak veselé nemám, od listopadu, kdy dostali kluci neštovice a to jsem byla s nimi doma až do vánoc. To jsem se poprvé seznámila s: karanténou, virem, inkubační dobu 14 dní, kapénkový přenos a oslabenou imunitou.

Všechny díly Ofila najdete zde

Tehdy se mě začaly stranit moje velké i malé kamarádky, které mi vesměs tvrdili, že nechtějí ať to jejich děti dostanou před vánoci, nebo, že je na to jejich dítko ještě hodně malé a další bullshit. Ty pro mě nejzajímavější „vyhejbačky“, byly „kozleny“, které mají teď v březnu dva měsíce do porodu a tajily to asi před světem. Od jejich vyhejbaček v obchodě jsem pochopila, že podle jejich těhotného mozku přenáším neštovice„já“ i když jsem je už měla a nemůžu je přenášet.

Moje nevalné období pokračovalo…,v lednu všechna „děcka“ ve školce lehla, díky oslabené imunitě po neštovicích, starší dotáhl krutou angínu a mladší dostal českou chřipku. A ke všemu mému štěstí se můj manžel sebral a letěl na dovolenou. Je mnoho krásných míst na světě a on měl už tři měsíce domluvenou dovolenou v Hong Kongu (tehdy tam měli míň jak 20 nakažených na 7mil obyvatel a zavřené hranice s pevninskou Čínou). A to už se se mnou nebavila žádná moje kamarádka ani malá ani velká, ba ani rodina a dokonce mi volali cizí lidi, jestli to je pravda, že tam jel. Byla jsem na černé listině obce.

Zatím co mi manžel posílal fotky z pláže s pivem a s lodičkou na lovu ryb (samo že s rouškou). Tak jsem se bála chodit ven, protože jsem měla tak zlý ekzém, že jsem vypadala jak po chemickém peelingu. Po návratu manžela jsem sice měla už tvářičku k zulíbání a dalo se na ni dívat, ale zase se nedalo dívat na napruzený obličej mého muže, který se ocitl v první 14 denní karanténě v obci. Jelikož ani doktor nevěděl, jak se vyplňuje nemocenský lístek :-) V zájmu zachování naši klidné a harmonické domácnosti jsem dostala manželovu kreditní kartu a chodila nakupovat. Protože manžel měl karanténu, ale nemocný nebyl, já jsem karanténu neměla, ale rohlíky jsem už tehdy nabírala rukavicí (prodavačka vidí).

Po karanténě se vše na 14 dní dostalo do normálu. Manžel chodil do práce a vodil i staršího do školky a já jsem se věnovala benjamínkovi. Abych pak s hrůzou zjistila, že celá česká republika je v karanténě a to díky ne Číně (jak se čekalo), ale notoricky ulíbaným Italů. (jako že nic nikomu ve zlém nemám, ani líbání obou líc)

No a teď si připadám jako těhotná já. Mám různé nálady, jsem jízlivá, uřvaná máma, která má různé chutě a začínám mít i různé velikosti. Čekám už na podzim, kdy snad už budu zase sledovat stránky s počasím (ať vím jak obléct „děcka“ ven) a ne statistiku čínské chřipky. Do té doby budu sice už labilní a tlustá konkurence Brežněva i Ezau/a. A to s po létě vypálenou rouškou na mé ekzémové papulce.

A na otázku: a co chcete? Vlastně nic, jen jsem Vám to chtěla říct :-)

Teď něco k zamyšlení. Jsem v období, kdy nemám co extra dělat venku a tak extrémně sleduji sebe a ostatní, a vím že oni to dělají taky… Teď taky po mé prvotní zkušenosti vím, že v případě nemoci se ode mě odvrátí hodně lidí a možná zůstane jen manžel a děti a ne protože chtějí, ale musí. No než to skončí, tak si prostě v restauraci netopýra ani hada nedám:=)