Ve středu mi zavolal Lojzek: „Ve štvrtek už se može do hospody, přiděš?“ Sdělil sem tyn dotaz Ruži, ta se enem ušklibla a pravila: Iď se tyn kovid chytiť kaj chceš!“ Bylo jasne. Tuš sem pravil Lojzkovi, že ja.

„Ale v kolik? Tajak dycki?“ „Jasne nic se měniť něbudě, enem se zejdem až v patek, bo až se ty dryaki, co hospodam zbyly v bečkach, vypiju ini nědočkavci. My se zajdem až na čerstvučke pivečko!,“ pravil ešče, a zavěsil.

V patek zme se zešli Na Upadnici skoro všeci. Až na nebožtika Stanika, kery něpřežil prvni vlnu pandemie…

„Řeknu vam, synci, že neni nad čerstve točene! Vypil sem za tu karantenu hodně lahvaču, byly dobre, ale točene je točene,“ pravil Lojzek po druhim kryglu, kery v nim, stejnak tajak ten prvni, zmiznul jak špina v hajzlu. Ale stejnak to budu smutne vanoce. Dycki sem se těšil na punč na trhach na Masarykači, včil se ale něsmi u stankuv nic konzumovať ani piť. Tuš tam asi ani letos něpujdu, bo čemu?!“ co ty, Ofilu, otočil se na mně.

„Ja tam tež němam čemu isť, bo atmosféra budě husta, ale rad spominam, jak sem loni předvanočni čas travil v matičce Praze. Něbylo to sice bez chyb, ale bylo fajn,“ pravil sem mu na to. „Tuš vykladej, přehaněj! Je tu fajně těplučko, oheň v hospodskim krbě plapola, tuš se nědej pobizať,“ vyzval mě Lojzek a ja se neněchal dva razy prosiť: „Pravil mi loni před svatkami muj starši synek, kery byl v tej době zaměstnany v pražske firmě: ,Tato, sbirej se, pojeděš se mnu do Prahy! Mam tam ešče před svatkami nutne jednani a ty si beztak ešče asi v Praze v předvanočnim čase něbyl. Temu musiš se mnu zajsť na Staromak na trhy, podivať se na strom republiki a dať se kelišek medoviny. Byl sem tam minulu nedělu a byla fakt dobra. Namitki se něpřijimaju!’ Co sem měl robiť? Podival sem se na Ružu, ale ta enem zavrtěla hlavu a tajak každy rok aji vtedy pravila: ,Ja nikaj nějedu! Musim před svatkami vygruntovať kvartyr a ty to za mně nězrobiš!’ To se spletla poprve! Tuš sem v nedělu rano nahazal do taški věci a mucknul ju na ličko. ,Doklady maš? Penize maš? Věci na převlečeni a spani ses zebral?’ ptala se mě mezi dveřami. Kivnul sem, že ja. ,Tak to maš všecko!’ kivla aji ona a spletla se to dopoledne druhy raz. Cesta autem do Prahy byla přijemna, enem na Vysočině kapku zasněžilo. V Praze zme v v synkovym pronajatym kvartyře navečer sedli ku televizi, dali se po štamprli slivovice a ja se odevřel jedneho lahvača, co sem se v Ostravě přibalil jako potřebnu věc! ,Nic, idu spať. Rano brzo stavam až sem brzo zpatki,’ sdělil mi synek a zmiznul v ložnici. A v te chvili sem zistil,

že se Ruža v tym svojim druhim tvrzeňu spletla. Neměl sem sebu pataki! Praški na němoce! Tuž to sem v řiti, pomyslel sem se, a s naděju, že rano je mudřejši večera, jak dycki pravěli moja maminka, sem usnul! A bylo! Hned vedle bytu synka je lekarňa a tam mi poradili, až se zajdu na polikliniku pro recept. Tam sem sice stravil čekanim dobre dvě hoďky, ale pani dochtorka, keru sem ani něviděl, mi napsala recept na všecki ty praški, a ja se je v lekarni vyzvednul. Ale tam sem zistil, že mi něidu hodinky. Tuž sem smjetal ku hodinařum, počkal se dvacet minut, až vyměnili baterku a natlakovali mi je, abysem se moch potapjať (!?), vyplaznul dvě stovki a šel se blunckať po historicke Praze.

Jak přišel synek z teho důležitého jednani, šli zme na ten Staromak. Ludi jak opic, stromek pěkny, všadě plno světel a něbyť ta medovina tak draha, aji by mi chutnala! Ale stejnak to bylo nejlepši v Kobyle,. To je taka moderni hospoda hned nad vychodem z metra v Kobylisach kaj zme přestupovali z podzemki na autobus. Ta plzeň je tam fakt pohadka… Z modernich tankuv, fajn vychlazena a když se k ni datě buřty v černym pivě, tuž stě, jak se pravi, v gurmanskim raju. No dal sem se ich tam, jasně že tych plzni ni buřtuv, požehnaně… Dom sem se vratil plny tych buřtopivnich dojmuv. Ruža mě vitala usměvem a ja zistil, jak se spletla v tym svojim prvnim nedělnim tvrzeňu: ,Když ses tak brzo vratil, Ofilku, tuž se pustime do teho koberca!’ ,Jakeho koberca?’ zhrozil sem se. ,No do teho v kuchyni a až ho vyčistime, tuž isto zmaknem aji tyn v obyvaku!’ pravila klidně a ja sebu malem kantnul. No co vam ma řikať. Namisto povidani u kafička jak bylo v matičce Praze sem kleknul na kolena a drhnul tepich. Ešče, že se Ruža nědala zahanbiť a tyn v obyvaku vyčistila sama!“ skoňčil sem ty svoji dřysty z loňske navštěvy Prahy.

Chlopi měli z tych mojich odřitych kolem od teho pucovaňa, srandu, ale prostor Erďovi na jeho tradični frk, kery mi v tej pandemii chybi nejvic, dali: „Pta se chlop manželky: ,Byla’s u toho sexuologa? Co ti řekl?’ ,Byla! … A víš ty, že to, o čem jsme si mysleli, že je orgasmus, je jen astma?!’ Fajne, ni?!“

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil …
a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz