Tak už možeme sportovať aji venku aneb Čemu sem za grucha

Musim se bez mučeňa přiznať, že s přibyvajicimi rokami mi ubyva paměti. Existuje na na sklerózu hodně nazvuv. Tak třeba hosip (hovno si pamatuju), skleněna nemoc, zapomětlivosť a ešče kolik, ale každy fundovany dochtor vam řekně, že se jedna o stařecku demencu či ešče učeněji alzhaimrova choroba.

Všechny díly Ofila najdete zde

Přiznam se, ře rači použivam tyn hosip, bo to je také lidštějši. Ale čemu vam to všecko řikam. Už odmala se špatně pamatuju tvaře, o menach ani němluvim. A tak se mi často stava, že mě kdosi potka, žoviálně na mně vola „Ahoj, Ofilu“, a ja, ni enem že něvim jak se menuje, ale ani ho něpoznam po pysku.

Tuš dycki slovně kličkuju a snažim se vyzvěděť, odkud se zname a tak. Ni, že bych se přimo zeptal, to se mi zda pro mě ponižujuce, ale dale předstiram, že jako vim o keho idě… Před paru rokami mě pozdravila taka gryfna děvucha v nejlepších rokach a hned, jak se mam, co furt robim a jak se mi a moji rodině vede?

Lichotilo mi, že se ku mně hlasi docela pěkna baba, a tak sem se s ňu bavil a marně při tym spominal, kdo by to moch byť. Ale ona, potvora, se mojim otazkam vyhybala tak chytře, že sem ani po dvaceti minutach nevěděl o keho idě. Když sem ji o sobě všecko řeknul, pochválila mě, že se mam dobře, ale o sobě nic. Tuš sem se ji zeptal, kaj robi? „Tam, jak dycki, ešče sem robotu nezměnila?“ A co tvuj manžel? „Teho němam, jak viš, rozvedli zme se.“

A děcka? „S tym prvim, ani s tym druhym sem žadne neměla, mam totiž cosik v těle špatně.“ A čemu si něbyla na našim třidnim sraze? „Dyť viš, že sem chodila do ine třidy, než ty!“ pravila a ja, bo sem nevěděl esli na ZDŠ či do stejneho ročnika na SVVŠ, ani to, jak dali pokračovať v dišputě, rozlučil se s tym, že se musime zas někdy pokecať, a až mi brkně… Už se sice něozvala, ale asi tak za tři roky sem projižďal v tedy ešče Leninovu třidu v Porubě a spominal, kaj kery kamoš či kámoška před rokami bydleli…

A v tym mi to cinklo. Byla to Marcela, co se kdysi vzala mojiho kamoša, ja jim byl zy svědka. Oni se ale už za dva měsice rozvedli. A zatym co ho sem občas potkal a dobře se ho aji pamatoval, ju sem potkal až vtedy po rokach. No, a cela ta moja slovni předehra směřuje enem ku temu, čemu mě v baraku, a na sidlišťu vubec, považuju hlavně baby za grucha. Zaboha se totiž němožu zapamatovať ženske, kere bydlija v našim či vedlejšich barakach.

A tak se stava, že zatym co u schranek či vytaha dycki každu slušně pozdravim, kusek dali na zastavce už ni, bo něvim, esli ju znam. A zdraviť každu preventivně něchcu temu, aby se němyslela, že se ji snažim vnutiť… Tuš sem za něslušneho a něvzdělaneho nafrněnca. Ale spatki ku dnešni realitě. Isto stě tež všeci uvitali, že nam vlada povolila individaulaně venku sportovať a bez ruški…

Ja sice hned nepolezu na tenisovy kurt, ani litať po parku, ale naši sportovci to vitaju, že možu konečně běhať a sportovat na čerstvym vzduchu. A tež budu odevřene dalši obchody. Mi ale vadi, že se furt něsmi chodiť po šmigrustě, ani po rodině, že tak budeme měť velikonoce bez našich mladych. Každoročně je totiž slavime společně aji s vnučatami.

Snaha dycki připravi jehněči, bo to fajně umi, synci kupja po becherovce, bo su napul Valaši a ti choďa po šmigrustě buď ze slivovicu nebo becherovku a hosťa ženske. Zatym co my něvalaši čekame, kaj nam co gdo naleje či cosik da. Vajco, penize, buchtu, cukrovi… Temu sem už od mala něrad chodil s tatu po šmigrustě a pozdějši, když sem kapku povyrost, už vubec ni. Bo sem se dycki připadal tajak žebrak či notoryk…

A tak letos zustaněme z moju Ružu sami doma, ale ti mladi nam chyběť budu! To se piště! Ale je fajn, že se pomalu ta karantena uvolňuje. Aji když sem se dosť nasmjal nad obrazkem, kery mi přišel mejlem. Stoji chlap u losovaciho zařizeni sazky a řika …a ve 2. tahu byly vylosovány tyto provozovny: obuv, knihy, sportovní potřeby, hobymarkety, sběrné dvory a kovošrot…

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz