„Ty, Ofilu, je Pankraca, venku se to jaksik kaboni a rtuť na těploměře vylezla enem na osmy dilek, tuš ja se ven něchystam. Tak esli chceš pivko, musiš se do konzuma zajsť sam. No a když už tam buděš, tuš kup paru rohlikuv, pul chleba, dva jogurty, ty co mam ja rada!, vajca, maslo, no a cosik pro sebe na večeřu,“ pravila mi moja Ruža ve středu před obědem, vrazila mi do ruky nakupni kabelu, do druhe rušku na pysk a vystrčila mě za dveře.

„A jeď tym věčim vytahem, bo kdyby se tě kdosik přivolal, až matě vice placu mezi sebu“, ešče dodala, a zabuchla dveře kvartyra. Přivolal sem se velki vytah a sjel v nim sam…

Všechny díly Ofila najdete zde

Abysem pravdu řeknul, byl sem aji rad, že mě na tu obchodni vypravu Ruža vyslala, bo už dva dny se smělo do hospody na točene a sednuť se při nim na předzahradce. Ale ta středa byla pro mě dosť škareda. Poprve sem se nasral na zastavce trolejbusa.

Bylo nas tam asi sedum, všeci s řadně zakrytymi pyskami, enem jedna taka modes-robes seděla na lavce, hrabala se v mobile a ruška ji enem tak visela na jednym uchu. Cely pysk holy. Navíc se sem tam aji zakuckala…

Chtěl sem ji cosik od plic řeknuť, ale předběhnul mě jeden pan tak v mojich rokach, kery ju fakt decentně a slušně upozornil na zakonem určenu povinnost, měť rušku přes pusu i nos. Ale ze zlu se potazal! Baba, jak byla vyfiknuta a vymalovana, tak byla sprosta.

To, co mu řekla, se něda publikovať a ze zněchucenim se od ni odvratily aji přitomne „obyčejne“ ženske na ledasco zvykle. No, jak se pravi: navrch huj, dole fuj! V konzumě mě čekalo dalši extempore, do kereho už sem se aji ja aktivně zapojil.

V každym obchodě, jak všeci dobře vime, su velke cedule až se ludě při vstupu do obchoda dezinfikuju ruki a při nakupovani pečiva a dalšiho něbaleneho zboži se navleču jednorazove rukavice. Tak sem se vzal ze stojanka vikslajvantove rukavice, natahnul je na ruki a vydal se ku pečivu po tyn chleba a rohliky. A tam sem uviděl chlopa v mojim, tedy už rozumnym, věku, jak holymi rukami pečlivě vybira rohliky.

Nejdřiv je prohlidnul, potym dva vratil, tři vyměnil, a pak se dal do pytlika dva! Byl sem rozčileny do bezvědomi! „Něumiš čitať, či zje dokonale blby??? Maš stařecku demencu???“ řval sem na ňho přes cely obchod. Podival se na mě něchapavo, „Němaš rukavice a hrabeš se v tych rohlikach jak pošťak v kabeli! Je ti lito, že zme zdravi, gnype?“

Ani něceknul, otočil se a smětal ku pokladni a ven z prodejny. Prodavački okamžitě vyměnily koš s rohlikami za novy, a ja se moch vybrať čerstve a čiste. Aji když…, kdo vi, kdo ty omacane nakonec kupil? Bo asi je něvyhodily, bo by je potym asi zaplatily z vlastniho…

Měl sem nakupene a do obida dvě hoďky čas, tuš sem se vydal na točene na zahradku do hospody Na Upadnici. Lojzek a jeho kamoši už tam seděli. Z dalki už sem ale viděl, cosik neni tak. A fakt něbylo. „Vitej, Ofilu, ale moc srandy s nami asi něužiješ, bo mame v našich pivnich řadach smutek. A velki! Tyn sviňa virus nam zabil kamoša! Stanika! Spominaš na ňho, ni?!“ pravil na vysvětleni smutnych pyskuv kamošu Lojzek.

Stanika se něbylo možne něvšimnuť a nězapamatovať, Aji když sem ho viděl enem paru razy, byl nězapomenutelny. Skoro osumdesatnik byl taki chvistek: vysoki tak meter a pul a važil aji s galatmi a butami maximalně štyrycet kilo. Na Upadnici se dal dycki tři male pivka a mudroval. Byl znamy hlavně tym, že měl fenomenalni paměť na sport. Věděl kaj, kdy a jak hrali naši fotbalisti, hokejisti či dalši sportovci před a po valce a aji po revoluci v osumdesatym devatym. Aji když pochazal z Kozlovic, fandil Vitkovicam v hokeju a Baniku ve fotbale!

Temu byl posledni dobu, hlavně na Vitkovice, nasrany… No a viditě, včil už ho zapasy o titul či zachranu zajimať něbudu. Škoda ho, byl fajny! Přejme mu, až je mu zem lehka! Když sem přišel dom, Ruža se ptala, kaj sem byl tak dluho. Když sem ji to povykladal, bez řeči vybalila kabelu s nakupem a nachystala mi obid. Ovšem až sem se za jejiho pečliveho dohledu umyl a vydezinfikoval ruky!

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz