Drobne pomsty tatiku aneb Jak kdo ku svojimu menu přišel

Jak sem pravil minule, myslim se, že každy z vas zna ve svojim okoli kohosik, kdo není tak uplně spokojeny s tym, jake meno mu rodiče při křtě nebo v porodnici dali. Ja vim minimalně o dvuch. Jeden se menuje Cyril, ale tyn už se na to zvyknul, bo je už hodně stary, a pak mam kamoša Josefa, Juzek mu řikame.

Normalně by každy na osloveni Pepik či Juzek byl hrdy a spokojeny, enemže on je z rodu, kaj se z otca na syna dědilo meno Ruda. Bo se ale Juzek narodil zrovna 19. března – na Josefa – tuš mu oviněny tata přidělil to v Česku tak posvatne meno. Zezačatku to Juzek něs nělibě, ale pak přišel na to, že slaviť narozki i svatek v jeden den neni take špatne, bo ušetři v hospodě za gořalku a piva kamošum, keři su dycki taci dobraci a včas se přihlašu o svoji.

Ale nejrači mam teho desatnika Majora z romana americkeho spisovatela Josepha Hellera Hlava XXII. Něvim, kdo z vas ten kuzelny valečny roman čital, ale mi to připomina našeho Švejka, enemže tu ten hrdina - Yossarian se menuje - je letec spojencuv ve druhe světove valce na jednym ostrově ve Středozemnim mořu kusek od zname Elby… No a v tym romaně je desatnik Major, keremu naprany tata při křtu ze smichem dal aji křestni meno Major.

A tak se tyn nešťastnik menoval Major Major. A aby měl to trapeni z valku ešče věči, tak když v jeho jednotce zabili veliciho majora, nadřizeni se z jeho nastupcem něrobili hlavu a povyšili teho Majora Majora do hodnosti majora. A tyn major Major Major byl z teho tak neščastny, že se malem zblaznil a vyhybal se všeckim vojakum krom svojiho pucfleka. Tuš temu řikam msta tatika! No ale ja už sem se na teho svoji Ofila zvyknul a nězblaznim se kvůli temu a ani se kamošum a luďam něvyhybam.

Ale spominam se, jak ludě po osmatřicatym roku něnaviděli meno Adolf. Traduje se, že jeden chlop ešče před protektoratem přišel na radnicu a chtěl se něchať změniť meno. „A jak se jmenujete?“ ptal se ho uřednik „Adolf Prděl!“ pravil tyn chlop. „No to máte opravdu podivné jméno, ani se vám nedivím, že to chcete změnit! A jak se chcete jmenovat?“ „Josef Prděl,“ pravil na to tyn dobry muž.

Jak sem pravil minule, s mojim křestničkem a zaroveň aji dědkem Peterem malem kantlo, když tatik rozhod, že mi da meno Teofil. No a malem ho měl na svědomi aji bracha Franta, kery svojimu prvorozenemu a jedinemu synkovim tež nědal meno Peter. Měl to, holt, dědek s nami těžke… Ale ja mu slibil, že všecko uvedu na pravu miru, a že když se mi narodi, no ni mi, ale moji robě!, synek, bude istoistě Peter. Ale dědek už se teho nědožil. V devadesatce se ho povolal ku sobě tyn nejvyšši.

Tak sem s tymi menami zadřistal, že už mi včil nězbyva dosť mista, tuš se musitě na dřisty o Fifejdach počkať, esli ale chcetě, bo nikehio něnutim, do přiště!

Jak už vitě, měl sem se podle naši rodine tradice menovať Peter. A tuš na zavěr jednu o svatym Petrovi. To se vybural autobus ze třiceti babami. Ani jedna to něpřežila. Jak se všecki zešly před něbesku branu, tak im svaty Peter pravi: „Do nebe může jen ta, která byla svému muži celý život věrná! Ostatní ať odejdou!“ Dvacet devět bab se otočilo a šlo do pekla, když naraz uslyšely Petra: „Tu hluchou vemte s sebou!“

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

A esli stě zvědavi na moji dalši dřisty, tuš piště na e-mail: ofil.ostrava@denik.cz