Něvim, čim to je, ale když se chlopi sejdu v hospodě, tuž se dycky bavija o polityce, robotě a babach. Ešče se nam Na Upadnici něstalo, že bysme rozebirali jakesik divadelni představeni či dokoňca operu. Enem raz. To přiletěl za nami, vtedy eče žil, nasrany Slavek v nedělnim obleku, odplul se, hodil do sebe pivo a pravil: „Sem ja to ale mamlas. Něchal sem se tu moju ukecať a šel dněska do divadla na jakusik operu. Prvni dějstvi sem jakž takž přetrpěl, když ale po přestavce stal na jevišťu taki hodně tlusty chlop za takim těnkim stromem z papundekla a řval na cele divadlo, že musi byť ticho, aby o nim nikdo něvěděl a dalši tři herci se tvařili, že ho fakt něviďa a něslyša a kliďanko se spivali svoji, tuž sem se nasral, řek mamuli, že idu na pivo a sem tu!”

Za všeobecneho veseli se sednul, rozvazal kravatlu a dal se ešče jedno. Když usrknul spustil: „Chtěl bysem se raz dožiť teho, jak mě moja něbudě tahať na kulturu, ale v nedělu se obleče hubertus a vyrazi ze mnu na fotbal…“ nědořek, bo chlopi, keři věďa že ta jeho je afektovana pani, byvala učitelka, řvali při te představě tak hlasito a uporně, až se im slzy lely z oči. Když sem tu historku v utery Na Upadnici připomnil, atmosféra v lokale byla stejna, tajak vtedy, enemže njam tam chyběl tyn zesnuly Slaveček… „Když už mluvitě o tym, čeho se kdo dožije, tuš bysem se chtěl zeptať, zda ta pani učitelka s tym Slavkem fotbal v hubertuse šla? Něvitě?… Ale kdybysem se moch vybrať přani, tuš ja bysem se chtěl dožiť ve zdravi duchoda tajak vy,“ pravil, když se chlopi kapku zklidnili, od pipy kelner Zbyňďa. „Co ja vim, tak pani učitelka s nim nikdy na Bazaly nězamiřila. Ale Slavečkovi to něvadilo. A čemu by ses neměl, Zbyňďo, dožiť duchoda? Guvno robiš, enem se tu blunckaš po place, řiť maš jak štyrski valach a břuch jak baba v devatym měsicu,“ pravil mu na to ze smichem Lojzek.

Ale při pohledu na Zbyňďu sem velmi silně citil v luftě kelnersku facku! Aji když zrovna na Lojzka by se kelner nětrufnul, bo se ho moc važil. Ale rači sem honem změnil temat: „Tak se po tym kratkim čase rozvolněňa ta sfiňa covid vratil!? Mam obavy, že se budě zas šiřiť jak lavina…“ „Už si to, Ofilu, říkal tudyk minuly tydiň, že se měly rušky nařidiť v MHD ni enem v ohniskach na Karviňsku a Frydecko-Mistecku, ale v celym kraju. Němuselo se potym tak gvaltovať a ze dňa na deň nařidiť ty restrykce, kere vyvolaly tolik emoci. Jak sem v televizi viděl tu rozčilenu šefku Něfestivalu Zlatu Holušovu s tu jeji naběhlu žilu na čele, sem se fakt myslel, že s ňu kantně! Ale stejna žila, musim se přiznať, naběhla na čele aji mi hned v sobotu. To se ženil muj vnuk a když zme přijeli na radnicu, museli zme skoro pul hodiny čekať, bo před nami přijeli svatebčani dvuch svateb bez rušek a něsměli na obřad. Než se rušky přivezli, vzniknul ten němily skluz. Ale bo my zme byli disciplinovani a všeci zme rušky měli, dostali zme od pani oddavajici pochvalu. Ale musim přiznať, že mi ta svatba připadala jaksik inkognito, bo stě v obřadni sini něpoznali kdo je kdo. Ešče že ženich a nevěsta byli bez rušek, takže zme jasně slyšeli ich ano a potym viděli aji novomanželsku pusu. Fajn tež bylo, že zme hostinu měli v sukromi a ni v hospodě, bo tak zme němuseli v jedenasť večer baliť manatki a isť v době nejvěčši zabavy dom. Tak zme juchali až do štyr do rana.

Chlopi, kdybystě mě viděli, jak mi po dvaceti rokach šla lambada a brejkdans na parketě, řvali bystě smichem. Až sem aji kapku styděl, že sem tam byl za takeho kašparka… Ale vnuk-ženich, aji už vlastně jeho robka, byli nadšeni a děkovali, že sem vystřihnul take klaunske solo… No, co mam řikať! Když sem se v poledne zbudil na obid, bylo to težke stavani! Ni temu, že sem měl kalne rano opilcovo, ale bolel mě děsně cely člověk!“ povykladal nam o svojim koronavirovym vikendě Lojzek. A potym se vzal slovo Erďa a dišput ukoňčil tradičnim frkem. „To přijel chlop dřive ze služební cesty a vidi na stole hořici doutnik. Zařve na maželku: ,Odkud je ten doutník?!’ Roba mlči a tupě čumi. ,Tak řekneš, odkud je ten doutník?!’ A ze šifonera se ozve: ,Z Havany, ty blbe!’ Fajne, ni?!”

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil
…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz