Fifejdam se řikalo ostravsky Žižkov aneb Život v prachu a smradě

Už sem se vam svěřil, jak to s mojim menem Ofil. Včil bysem vam rad ozřejmil, kaj sem se to narodil a kaj včil žiju nejdelši část svojiho života. To su ty Fifejdy. Neměly v minulosti dobru pověst.

Něvim, či za to mohli naši tatici či jejich tatici či jejich dědci, to se už da dneska těžko zistiť, ale fakt, že v ich blizkosti byly hned tři šachty – Hlubina, Šalomoun a enem kusek dali k centru Jindřich – mluvi o všeckim. Bo na šachty se nabiralo všelijakých ludi z cele republiky. No a ku Šalomouně se od vychodu lepily koksovna a elektrarna Karolina, kusek dal u centra Žofinska huť, na jih potym šachta Hlubina, vitkovicke koksovna, vysoke pece a hlavně prach doslova sršici aglomeraca.

Na sever to pak byly Moravske chemicke zavody a Petrolejka – pozdějši Ostramo, kere nam tu zaněchalo ty smradlave laguny. Od zapadu pak to byl Ritkerz – tež chemička – a valilo se to na nas aji z vysokich kominuv třebovicke elektrarny! No parada! Až šel pak věter z kere strany chtěl, dycki nam to tam smrdělo. A prachu bylo! Vylez si v bile košuli a než si došel na stary Frydlantski most, byla šeda a dole u Karoliny už černa…

Pravda, kapku sem to přehnal, ale jak pravim: smardu a prachu zme se užili. A přesto sem tam prožil to nejkrasnějši dětstvi a nědam na Fifky dopustiť. No a že tu byly ty šachty a všecki ty podniky, tuš se do nich hlasili a stěhovali ludě ni enem z republiky Československe, ale aji z Polska a Řecka a před první valku za Rakuska aji z pozdějši Jugoslavie, Bulharska a Italie. A že mezi nimi něbyli sami andilci, ale aji chachaři a gauneři, to je jasne.

A když u nas postavili zimni stadion – první zastřešeny v ČSR – a namisto poliček Bulharu kolem železniční trati do Beskyd halu Tatran bylo jasne, že ich navštěvnici museli nězřidka projit kolem bandy fifjeďáků a když přišli enem o drobňaki a schytali par lehučkich facek, byli vlastně radi.

Aji ja, rodily fifejďak, sem v jedne take bandě byl. Ale enem chvilu. Bo sem, jak řikala moja mama, měki a dobrosrdečny. A když sem odmital fackovať male synki co se šli zabrusliť na zimak, parta mě vyvrhla. Ale přesto mam z te doby jednu, dneska už srandovni přihodu. To raz kerasik z partiček zmalovala dospěleho chlapa a ten šel na policajty.

Ve vile Tereze - kusek od fotbalove staré střelnice na dnešni Černe louce -, kaj policajti sidlili, měli zapsaneho jedneho zlodějička a takeho maleho samostatneho grazlika, kery im ale šel dycki na ruku a ochotně napraskal všecki svoje zname. Při tej „malovačce“ sice něbyl, ale vysypal policajtum mena synkuv

z okoli a mezi nimi aji moje. Esembaci hned urobili zatah. Přišli aji ku nam, ale ja byl naštěsti z mamu na navšetěvě u segry a doma byl enem starši bracha. Měl už po vojně, ale všecki ty moje vrstevnika znal menem a tak když se ho ptali esli ich zna, ochotně přikivnul. A to neměl rebiť, bo ho zatkli a malem v želizkach vedli na tu Vilu Trerezu. A něbyl sam. Tata kamarada Jendy byl taki drobny a aji když už mu tahlo na šedesatku vypadal jak postarši tynejdžer.

Když přiznal, že ty synki zna, zatkli ho ze slovami, že to asi bude vudce klanu… Ve Vile se naščesti všecko vysvětlilo a brachu i tatu Jendy pustili, bo grazlik přiznal, že oni do partyje něpatřiju, ale jak mě bracha večer zmydlil, za to, že ho za bileho dne vedli přes Ostravu esembaci, si asi dokažetě představiť.

Když je řeč o tych policajtach to řidila policajtka dopravu na rušne křižovatce, kaj něšly semafory, a když jel okolo policejni vuz, zuřivě na ňho mavala a řvala na řidiča: „Jeď hned na oddělení a ať mně rychle vystřídají! Dostala jsem totiž měsíčky!“ Čekala hodinu, čekala dvě a až o hodně pozdějši přijelo to auto nazpatek a řidič, kery smrděl gořalu, ji pravil: „Nikdo nepřijde! Když se dozvěděli, že’s to dostala, tak jsme se všichni ze samé radosti ožrali!“

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

A esli stě zvědavi na moji dalši dřisty, piště na e-mail: ofil.ostrava@denik.cz