O prvni lasce aneb O padesat pět starši let a štyrycet kilo těžši

Než se zas vratim ku Fifejdam a svojimu mladi, musim vam povykladať o tym, co se mi stalo nědavno.

Kajsik na podzim mi zazvonil mobil a v nim se ozvalo: „Je to Ofil z Poruby, co ma galaty naruby?“. Chtěl se byť sprosty a poslať volajuciho do řiti, ale bo to byl přijemny ženski hlas, zklidnil sem hormon a pravill: „Ofil ja, ale ni z Poruby, ale z Fifejd! A galaty mam sice v rozkroku kapku pomočene, ale inač v pořadku!“

To už se ta baba na druhim koňcu (ale čeho, když mobil něma draty?!?) rozesmjala nahlas a pravila: „Tady je Hanka za svobodna tak a tak a volám ti proto, že letos máme pětapadesát let od maturity a měli bychom se sejít. Co říkáš?“

„Sem všeckimi deseti pro. Už se na to aji těšim!“ pravil sem ji popravdě a když zme se řekli, že se datum a čas upřesnime pozdějši, vypipnul sem mobil. Hanka mi ale zavolala znova za dva dni s tym, že sraz je za tydiň v tej a tej ostravske hospodě, znejistěl sem. A navic mi to začalo šrotovať v lebeni.

Spomnil sem se na tyn televizni film Nezralé maliny, jak se tež po padesati rokach zešli absolventi gymnazia. Tam byli sice tež všeci staři, ale herci vypadali roztomile a zachovale. Ale, jak se budu spolužaci a hlavně spolužački divať na mě?! Poznaju mě s tu moju o štyrycet kilo těžši obezni postavu? A co mi řekně moja prvni laska Kamilka?! Vtedy nadherna nactileta brunetka, keru všeci studenti z naši boudy milovali. Vypadala jak Claudia Cardinale v Ružovym panterovi…

Spominam se, že v tanečnich před šluskolonu zme se měli vybrať tanečnicu pravě na tyn zavěrečny večirek, ze kteru se potym aji dame po darku (samo, že sme byli s Kamilku domluveni bo už sme jakisik tyn tyden spolu lozili po Komenskeho sadach), ale po vyzvě tancmajstra Šusty „Pánové, zadejte se!“ vletěl na parket jeden taki Mazanek ze třetiho jaru a přistal před Kamilku doslova na kolenach, ale hlavně dřiv než ja! Kamilka se na mně divala z vyvalenymi očami a odevřenu hubu (bože, jak ta byla v te chvili krasna!) a ja nasraně lapnul prvni děvuchu, co stala vedle.

Ve škole sem zlostně zhližal na Kamilku, že teho mamlasa něodmitla, ale ju, boroka, čekala ešče věči potupa. Na šluskoloně se ji ten blboň vubec něvšimal, žadny darek ji nědal a tak ta moja děvucha při Česke besedě seděla s tatu na stolku a utirala se oči. Tak sem ju po te besedě vyzval k taňcu. Probečela mi ho cely na rameně, ale potym zme se o prazdninach na stanovym taboře všecko vynahradili. A jak ta naša laska skoňčila?

Vratili zme se z tabora a Kamilka se nabrnkla takeho frajera s vlnu na lebeni tajak Travolta v Horečce sobotni noci. A jak to bylo dal, pohadko? Vzali se, měli děcko, ale ta velka laska im vydržela enem pět roku… Ja byl dluho svobodny a furt spominal.

Až když už mi tahlo na třicet sem zapomnil na tu svoju studnentsku lasku a šťastně se oženil. Divitě se mi, že sem včil byl na tu slezinu hodně zvědavy a pořadně nervozni z teho setkaňa s Kamilku?! A jak to tam dopadlo? O tym přiště.

A tajak obvykle na zavěr: U pokladny v marketě mlada děvucha vytahuje z vozika jeden banan, jeden pomeranč, jedno jabko, jeden jogurt, jednu čokoladu. „Vy jste asi ještě svobodna, co?“ pta se ji mlady gryfny pokladni. „Jsem! Jak jste na to přišel? Podle nákupu?“ „To ne, ale vy jste tak odporně škaredá!“

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

A esli stě zvědavi na moji dalši dřisty, piště na e-mail: ofil.ostrava@denik.cz