Slezina maturantu po pětapulstoleťu se vydařila

Tuš jak to bylo na tym sraze po padesatipěti rokach od matury? Měl sem se připomenuť tu velku staru pravdu, že ludě maju starnuť spolu a když ni, tuš se němaju po rokach potkavať. Uvědomil sem se to včil, když zme se zešli ze spolužakami z jedenastiletki po pětapadesati rokach. Ale popořadku. Tu slezinu zme měli v jedne ostravske hospodě.

Všechny díly Ofila najdete zde

Šel sem tam už hodinu předtym a stal ve forhause jedneho z nědalekich barakuv a sondoval každeho, kery tam šel a tipoval, kdo by to tak z tych spolužakuv moch byť. Ale všeci vypadali inač než sem se ich pamatoval. Tuš sem te holmesovštiny něchal a vešel do hospody. A tam sem deprem ziral. Zhruba ze dvaceti ludi sem bezpečně poznal enem jedneho: Mirka, kery vypadal tajak by včil vylez ze školni lavky.

Pozdravil sem se z nim a zeptal se vedle něho sediciho synka: „Laďa něpřidě?“ Odevřel hubu, na cele kolo se zasmjal a pravil: „Dyť ja sem, ty vole, Laďa!“ Na to sem zakoktal: „A Slavek je tu?“ „Tyn, Ofilu, něpřidě. Tyn už ani svoju rodinu něpoznava. Tyn zasrany alzhaimer mu zatemnil mozek!“ pravil smutně Laďa.

Ešče zme chvilu pokecali, pak sem obešel všecki přitomne, pochvalil ich, že dobře vypadaju a že se vůbec nezměnili, a ani sem se při tym ciganěňu nězačervenal… Ale furt sem bludil očami po babach a tipoval, kera z nich može byť Kamilka. Přitočila se ku mně jedna – Milena, jak sem z ni chytrymi otazkami vymamil – a sdělila mi, že esli hledam Kamilku, takže ta tu neni… Leknul sem se, že dopadnu tajak Šána z Nezralých malin. „Ale neboj! Žije a přijde. Slíbila to,“ uklidnila mě Milena.

Sednul sem se vedle Radka (teho sem tež poznal, bo se vubec nězměnil), objednal se pivko, když se na mně obratil synek, co seděl vedle: „Abych tě neuvedl do rozpaků, tak já jsem Honza, co s tebou seděl v jedné lavici…“ „Ále, co kecaš, tebe sem poznal hned. Dyť aji vim, že zje dochtor…“ ciganil sem vesele dal. „…ať je po tvém! Ale měl bys mě, Ofile, navštívit v ordinaci. Ještě furt ordinuju, navíc kousek od našeho bývalého gymnazia. Nelíbí se mi ta tvoje dušnost, ta podivná červeň v obličeji. Určitě tě bolívá pod prsní kostí, co?!“ pravil.

„Boli. Ja se myslim, že su to zaražene prdy, ni?!. A jak si to poznal?, ptal se udiveně.“ „No přes třicet roků v ordinaci, to už se člověk leccos naučí, ne?!“ Ale sotva to dořek, vplula do hospody taka gipka starka: šediva lebeň, huba plna falešnych zubu, pyščisko plne vrasek. Asi mě poznala, bo přišla ku mně a z úsměvem, kery ji asi připadal šarmantní, pravila: „Tak jak, Ofilku, moje velká lásko?“

Cosik sem vykoktal o tym, že co to ma na hlavě, esli paruku nebo svoji vlasy, a pravil, že musim hned na vecko, bo už pořadně něudržim ani ponožki. Zasmjala se chraplavym, cigaretami zničeným hlasem, a ze slovami, že se vrati, šla se baviť. Ziral sem! Kaj byla ta Klaudia? Kaj byla ta krasavica? Ale po štvrte štamprli sem ji odpustil. To, jak mě kvuli Travoltovi něchala, aji to, jak včil vypada. Enem hudlana sem ji nědal, aji když zme se dobře bavili a byla taka kapku přitulna…. Když zme potym všeci obečeli něpřitomne zesnule, a paru ich je!, ohromně zme se bavili a nad ranem se slibili, že se za čas sejdem zas… Tuš tak to bylo.

Ale znatě ten, jak Bavorak v pohorkach, bilych podkolinkach, kratkych koženych galatach s lackem a s tyrolačkem na hlavě stoji u benzinpumpy a ma v dupě zastrčenu čerpaci pistol? Idě okolo pumpař a pta se ho: „Das ist normal?!“ „Nein, nein! Das ist super!!!“ pravil nadšeně tyn Bavorak. 

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz