Musim spomenuť, že jak sem minule pravil, byla moja Ruža na kovid testu, bo ji něšmakovalo a něcitila nic moc. A to je co řecť, bo jak sem přiznal, ma tak dobry a přecitlivěly čuch, že citi moje tvargle zabelene v mikrotenovym sačku a zašrubovane ve dvuch sklenkach a ty ešče zamotane v mikrotenu. A navic aji přes dveři zavřene ledničky.

Vypada to tvrzeni přehnane, ale je to fakt tak. Třeba projdě kolem mě dva metry daleko a hned mi sděli: „Ofilu, měl by ses vykupať, bo smrdiš potem!“ Obvykle ji na to sarkasticky sdělim, že jak sem zistil, smrdim aji předtym… Ruža, tež jak obvykle, to poněcha bez odpovědi enem s tym, že na hlupoty něodpovida! No a když ji večer po testovaňu přišla esemeska, že je kovid něgativni, odevřeli zme se krabicu lacneho stolniho vina a řadně to oslavili. A jak zme tak popijali, zazvonil telefon. „A je to tu, zmylili se a včil ti sděla, že si pozitivni a šup do špitala,“ pravil sem rádoby vtipně, enemže mě Ruža striktně usadila:

„To nězvoni muj, ale tvuj mobil,trubo!“ Šahnul sem do kapsy těplaku a y zistil, že mi vola Cyrilek z Mezřiča. „Zdravim, Ofilu! Volam ti, že sem dneskaj absolvoval už druhú dávku vakcíny a sem tak proti temu sfinstvu asi už nadosmrti imunní. Takže jesli jste očkovaní už aj ty s Růžou, tož přijeďte na slivovičku!“ Musel sem mu přiznať, že očkovani ešče něsme, ale už se chystame zaregistrovať a kdo vi, jak dluho potrva, než na nas přidě řada.

„Nam totiž, Cyrilku, není ešče přes osumdesat tajak tobě. Al už se možeme registrovať coby emeryti sedumdesat plus. Navíc bysme ani tak přijeť němohli, bo do koňca března se něsmi z okresa ven. A kuto bě to je přes tři okresy a ešče v inym kraju. Tuš dřiv jak v dubnu se neuvidíme a to kdo vi esli,“ dodal sem ešče a zavěsil. „Ani ses ho nězeptal, jak mu je!“ vyčetla mi Ruža. „Jak by mu bylo, když volal až přijedeme?! Asi fajn, ni?“ odbyl se ju, ale přesto mě sralo, že sem se na to nězeptal… A jak rychle zavěsil. A tak sem rychlo zaspominal na jeden zajimavy zážitek s Cyrilkem. To sem byl předloni v lednu u Cyrila paliť slivovicu. Ruža vtedy němohla, tuš sem tam vyrazil sam. Moc teho na paleni něbylo, enem, jak Cyril pravi, trnky, a to ešče enem do maleho kotla. Tak zme měli po paleňu odpoledne volno, bo sem se myslel, že v palirně ztvrdněme tajak dycki cely den a tak sem měl naplanovane odjeť dom až druhy den rano. A tak mi při te nudě Cyrilek, kery byl a je na svoji roki štihly a svalnatry, takže pokažde když ho vidim mam dosť velki mindrak. A navíc mě ešče Cyrilek usadi tym jak pravi: ,Ofilu, tlusty si jak bravek, proč nesportuješ?’ ,A jak a

kdy?’ ptal sem se ho. ,Třebas choď plavat, tajak ja! A začni už dneska!. Mam tu takove větši plavkove kraťasy, ty ti budu, a idem! Mame tu v Mezřiču kvalitni akvapark. Šak sam poznáš!’ Rozhodnul, a šli zme. Marne bylo moji vysvětlovani, že sem byl v bazeně naposledy před dvaceti rokami a štyryceti kilami. Co vam mam pravěť. Prvni šok sem zažil, když sem skočil do bazena jak zamlada po hlavě a po paru tempach kraula se malem utopil, bo tyn velki břuch mě nadnašal a ja tak kopal nohami v luftě. Tuš sem šel na ouško, ale po dvuch bazenach mě musel Cyril tahať za ruki ven z vody.

Chvilu sem dychal, tajak kuň po vitězne Velke pardubicke, ale to už mě Cyril smyčil do, jak pravil, virpulek. To su viřivky. Jedna ze slanu a jedna z normalni sladku vodu. Tuš tam mi bylo fajně. Prud vody mi pral do tyho mojiho bolaveho hřbeta a ja citil, jak mi svaly povoluju. Pak zme šli do pary. Vydržel sem tam kupodivu dluho, až sem se bal, že kvuliva svojimu vysokemu tlaku zkolabuju. Po paře sem na sebe chrstnul kibel zimne vody a bylo mi blaze.

To nejlepši ale deprem mělo přijsť. ,Včil pujdeme na vodni masaž!’ pravil Cyril a zatahnul mě do většiho bazena, kaj sem se lehnul na take lehatko z kovových tyček a kolem mě začaly prudiť bublinky. Naraz mi Cyril ukazal, až se podivam vedle sebe: tam na stejnych lehatkach leželo asi sedum děvušek, kerym z tych bublinek čuhaly enem kozenki, zatymco mi tyn obrovski břuch. Cyril se na břehu řechtal, že se malem crbnul do plavek.

Ale jak zme šli dom. Bylo mi fajně po těle aji po duši a tak sem se slibil, že budu chodiť plavať pravidelně. „Noi vidiš, a byl si od te doby plavať? Ptala se mě Ruža „Ni,“ pravil sem a tvařil se provinile. To bys něsměl byť taki zhnili a cosik pro tyn svůj bolavy hřbet cosik robiť a ni enem žrať pataky,“ pravila tvrdo.

A ja sem rači uhnul z temata. „Už sem ti, Ruži, vykladal ten fajny Erďuv vtip? „To přijel jeden monter ze zahranični montaže a pravi kamošum: ,Pravi se Tahiti!, ale žadna z tych děvušek s květinkami na cyckach něbyla v lužku tak dobra jak ta moja!’ Chlapi mu něvěřili. Za pul roku se vratil z Tahiti druhy monter a pravi: ,Měl pravdu, jeho robka je v lužku fakt nejlepši!’ Fajne, ni?!“ Ruža se zatvařila kysele a dosť odměřeně se mě zeptala: „To jako mělo byť na mne?“ Rači sem dopil zbytek teho krabicaka a zmiznul v kupelce za očistu.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz