„Ofilu, něma dneska svatek tvuj hospodski kamoš Juzek? Je totiž Josefa,“ pravila mi v patek moja Ruža.

„Vim, vim, budu mu hned po obidě volať,“ odpověděl sem. Ale byl sem rad, že mi to připomnila, bo sem na to při moji skleroze zase zapomnil… Juzek přitym patři k mojim nejlepšim kamošum bo se zname už hodně rokuv. Ešče z mladi, takže davno předtym, než sem se s nim a Lojzkem znova setkal předloni Na Upadnici. Je mi ho už roky tak trochu luto, bo ni enem to, že se menuje Josef, ale on se i 19. března narodil a tak mam pocit, že se mu jeho tatik, asi lehce oviněny tajak tyn muj, kery mi misto Petra dal při křtu meno Ofil, kapku pomstil a dal mu meno Josef, aji když nikdo v ich rodině take něnosil.

„Až to ma, synek, při jednym a němusi dva razy platiť za oslavy,“ vysvětlil to svoji robce a tak je Josef Juzkem. Jak ale dycki tvrdi, nikdy mu něvadilo, že naraz slavi svatek aji nrozeniny. Po obidě sem vzal mobil a vytočil Juzkove číslo. Když to paru minut vyzvaňalo bez odezvy, zavěsil sem. „Existuju tři možnosti: buď suloži, jedě v autě nebo umřel na kovid a telefon temu něbere, oznamil sem ironicky Ruže, ale ta mě uzemnila, že ze smrťu se nelaškuje a s kym by suložil, když mu robka před paru rokami umřela?! Omluvil sem se za tyn kovid, ale připomnil sem ji, že mi kdysi Lojzek oznamil, že Juzek něstrada, by pry se našel novu babu. „Co chceš? Ta jeho už je pět roku na onym světě a těžko je chlopovi samotnemu. Baba, ta se poradi, ale neprakticky chlap? Sama mi dfycki nadavš, že bez tebe bysem zhnil ve špině a uchlastal se slivovicu…“ dodal sem ešče, ale to už mi vyzvaňal mobil. Byl to Juzek.

Pravil, že je na procházce a než našmatral mobil po kapsach, zavěsil sem to ja. Poděkoval mi za přani a hned oznamil, že s tym kovidem sem něbyl tak daleko, bo v unoru ho chytil a něbyť jeho cery, kera se zabyva lidovym léčitelstvim, skončil by ve špitale. „Bylo to, Ofilu, hrozne. Horečku sem sice něměl nijak vysoku, ale byl sem slaby jak rusky čaj, potil sem se tajak dveři od chlivka a furt bysem enem spal. No, nakonec sem z teho vylizal, ale jak pravim, enem diky ceři. A co ty a to sfinstvo?“ svěřil se mi. Přiznal sem mu, že mě zatym virus mija a mam už prvni davku vakciny za sebu. Pravil že to je dobře, ale hned otočil hovor na fotbal a na postup Slavie přes Glasgow dal v Evropske lize. „Tu ostudu s faulami a zavěrečnu rvačku se sice mohli odpustiť, ale asi to domaci něuněsli psychicki. A co praviš na dalšího supeřa – Arsenal Londyn?“

zeptal se mě ešče než zavěsil. Stačil sem ho ubezpečiť, žýe se myslim, že aji tyn Slavia zdola a uzavřel tyn fotbalovy dišput. Seznamil sem z nim Ružu a zaspominal na jedno posazeni Na Upadnici. Top zme tam seděli v obvykle sestavě, lemtali to svoji rezave potěšeni, když tu naraz pravil Lojzek: „Dva razy v životě sem se v Ostravě potkal ze zajimavymi cizincami! Prvně to bylo ešče za hlubokeho totača. Z Mařu sme vtedy byli ve „zlině“, tuž sem se v nedělu po obidě zebral a šel na špacir po Ostravě. Když sem šel kolem Domu potravin dostal sem chuť na gruziňaček. Tak sem vlez do Sněhurki. To byl bar v hotelu Imperial. Robil tam jeden muj kamoš. Když mě Zdenek uviděl, hned na mě maval: ,Ty umiš anglicky, že, Lojzek? Je tu jeden host z Londyna a nemá si s kým popovídat. Tak ti ho přihraju…´ Než sem stačil co řecť, už vedle mě seděl taki chvistek a furt esli se s nim dam viskej? Připadal mi kapku přitepleny, tuž sem se chtěl stahnuť. Enemže chlop byl něustupny a furt mi chvalil moju angličtinu a že je rad, že se može s kymsik podřistať. Když mi furt vnucoval tu visku, pravil sem mu, že něchcu, že sem ,full´. A to sem neměl řikať, bo v angličtině full znamena ni enem „plny“, ale tež „blazen“.

Chlop se smjal tak upřimně, že sem přestal měť strach, že mi natrhně konečnik a docela zme se potym fajn pokecali. A jak inač, řeč se stočila aji na sport. A synek se mě zeptal, esli je v Ostravě fotbalovy klub. A kemu fandim. Chlubil sem se Baničkem, kery v te době slavil jeden ze svojich slavnych titulu pod vedenim Evžena Hadamczika. Chlop pokyval uznale hlavu, bo znal enem Spartu, a pravil, že on fandi ,oznl´. Chvilu sem se na ňho dival, co že to je za klub, ptal se ho, jaku sutěž hraje a on, že premier lig! ,Ale taki klub něznam,´ namitnul sem. Pravil mi, že sem fakt full, když něznam oznl! Tuž mu pravim: ,Hlaskuj to, synku!´ A když skoňčil, pravim: ,Měl si hned řecť, že je to Arsenal!´ Už něpamatuju, jak to vtedy skoňčilo, ale vim, že Mařa byla nad ranem na mě pěkně nasrana… No a oto nědavno moji přišlo druhe zajimave setkani s „cyzyncem“. Stojim na zastavce, když ku mně přidě navoňany opaleny frajer v černym koženym parkeře, vyhrnuty limec, bile ponožki, černe nablyskane perka a pravi: ,Pane, možete mi povědět, kdy pojede trolejbus stodvojka?´ ,Tam matě jizdni řad. Tuž se to přečitejtě. Ja němam bryle, tak na to něvidim!´ pravil sem mu popravdě. Frajer se na mně podival jak by mě chtěl očami zabiť a pravil: ,Ja to neumim pšečist, ja sem totiš cyzynec, vite, pane?!´ Bal sem se o zdravi, tak sem smich ututlal v sobě, ale ešče sem mu řek, že čislice jsou v každe řeči stejne, aji v te amerycke. Naštěsti ta stodvojka už jela, tak sem ho na ňu upozornil. ,Cyzynec´ mi slušně poděkoval a odjel,“ dovykladal svoji připěhy s cizincami Lojzek. Vtedy zme se

valali od smichu a teho hned využil Erďa a reagoval: „Měl si mu řecť: ,More, ani ja něumim čitať!‘ Ale moch bys dopadnuť, tajak v tym frku. To se bavi cigan s bilym a nadava mu, že ti zasrani gadžove si z Romu robiju enem srandu a na jejich mena vymyšlaju veršovanki. ,Ale když vy se tak blbě jmenujete, že se na to vždycky veršík dá vymyslet! Jak se jmenuješ?’ řika bily. ,Kočiš!’ ,No vidíš: Kočiš, Kočiš, pro pivo mi skočíš!’ ,Šak na vaše mena to isto ide taki. Jak sa volaš?’ ,Jelínek.’ ,No vidiš: Jelinek, Jelinek, ty kokot!’ Fajne, ni?!“ Z Ružu zme se ešče v patek řekli, že je to fgajn,m že to ma Juzek za sebu. „Ale co ti ostatní syncy,“ zeptala se mě. „Něvim, nikdo se zatym něozval a hospody, jak viš, něfunguju,“ pravil sem ji popravdě.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz