Seděli zme ve středu z Ružu u kavičky po dobrym obidě, když naraz Ruža pravi: „Tak to vidiš, mysleli zme se, že už je tu jaro a že se každu chvilu vrhněme na tu Cyrilkovu zahradku, a tu maš čerte kropač. Zima se nam vratila. Každe rano klesa těplota pod bod mrazu, a to se němože nic vysevať ani sadiť, bo by to pomrzlo. Však trpija aji ovocne stromky. Ukazovali v televizi, jak na jižni Moravě pala v sadach meruněk a ostatnich stromkuv jakesi parafinove svičky. Je to v takich kiblach a fajruje se z nich ostošest. Vznikně pry tak těplo mezi stromami, kere zabrani zmrznuťu květuv.“

Chtěla pokračovať, ale skočil sem ji do řeči: „Dufam, že Cyrilove trnky ešče někvetu, bo inač by bylo po slivovici. Ovšem, esli něma Cyrilek tež ty svičky, aby ich na zahradě tež rozfajroval a tym švestky uchranil od zmrznuťa…“ „No to sem ti chtěla řecť než si mi skočil do řeči. Jedna taka svička vyjdě na dvě stovk,. A při tym, jak ma Cyril velku zahradu, by ich potřeboval aspoň ze dvacet, by to vyšlo na jakesik štyry tisice. To by se potym ta trnkova voda, když ku temu přičtěš dřinu při sběru a opatrovaňu v bečkach, penizki za odvoz do a z palirny a za vypaleni, hodně prodražila. To by se aji oplatilo ju rači kupiť od suseduv…“ dokončila tyn mnu přerušeny slovni vystup Ruža.

„No dufejme, že ešče v Mezřiču trnky někvetu. Je to tam na kopečku, kaj těplo na jaře dycki přidě pozdějši niž do udoli,“ pravil sem v naději. „Take počasi je ale nejhorši aji pro ludi. Chvilu těplo, chvilu zima. To se pak daři rymečkam a chřipečkam,“ pravila na to ta moja „Ale isto si čítala v novinach či slyšela v televizi, že chřipek bylo zatym v Česku letos minimalně. Ale isto ses všimla, že ja s chřipku problemy němivam. Rymu sem měl naposledy když mi bylo štyrycet a ve třiceti sem se zbavil aji angin. Včil mam plny nos akurat když kvetu travy a jivy. Bo na to mam kapku alergiu. Neni to nikdy ale dramaticke a po paru kychnuťach se vyčistim nos a je všecko v pořadku,“ zduraznil sem.

„No, už sem se tě chtěla na to paru razy zeptať, jak se te chřipajzně dycki dokažeš vyhnuť. Tajně tě už tolik rokuv sleduju a furt ni a ni na to přisť,“ pravila Ruža. „To maš jednoduche, anem musíš piť to tebu zatracovane pivo! Bo v tym to pravě je! Už sem ti to kolik razy chtěl řecť, ale to su dycki jakesik dřisty a pindy, pro kere ti to tajemstvi pokažde zapomenu vyzradiť. Tak včil se to staně. Mojiho dluholeteho kamoša Slavečka si přeci dobře znala. Skotačivy stařik zme mu přezdivali, když ešče žil. Dej mu panbuh lehke papuče! No a ten mi už kdysik davno pravil, jak na chřipajznu.

,Ja se dam dycki když citim, že na mně cosik leze, tři zimne dvanastki a večer před spanim polknu dva acylpiriny. A rano sem čily jak rybička!’ tvrdil mi vtedy. Ja mu něvěřil, ale raz sem to vyzkušal a fungovalo to. A funguje dodněska. Ostatně už kdysi moja maminka, když jezdivala jako kondukterka na uzkokolejce čislo 11 z Ostravy do Karvine, říkala, že když je člověku zima, ma se dať cosik zimneho, nejlepši pivko, a ni horky čaj. Tym enem znasobi rozdil těploty těla s okolim a třepe to potym z nim jak na Sybiři,“ prozradil sem Ruži. „To by byla moja smrt, vraziť do sebe tři zimne piva,“ přiznala a hned dodala: „Chřipku sice němaš, ale starněš stejnak rychlejši, než by si asi chtěl. Zje kapku tajak ten stařik, co přišel ku dochtorovi a pravi: ,Něco se mnou není v pořádku. Stále běhám za mladými děvčaty.’ ,Ale to je přece docela přirozené.’ ,Jenže já si nemůžu vzpomenout proč!’ Fajne, ni?“ Moc mi při tym do smichu něbylo, bo ma, Růženka, tak trochu pravdu, ale rači sem se naoko urazil a šel trucovať do izby.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil …
a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz