Seděli zme v ponděli s Ružu po obidě, usrkavali kafe, do kereho mi moja draha polovička přilela kapku rumu, a enem tak dřistali. Odevřenym oknem nam do kuchyně svitilo jarni sluničko, venku cvrlikali vrabci a pěnkavy a nam bylo fajně. Tak fajně, že sem zas začal litovať, že se ešče něsmi do hospod.

„Ale už to budě co něviděť, když už povolili divaki na fotbale, odevřu se všecki hospody, tuš ty hospody něbudu zas tak daleko od odevřeňa,“ pravila mi na muj stesk a zasněny pohled Ruža. Přikivnul sem na suhlas a zaspominal. „To zme raz seděli Na Upadnici, venku bylo teš kraně, pivo spravně ošetřene, prostě nalada vyborna, když se naraz Antek nostalgicki zeptal: ,Ty, Lojzek, když tak vidim to slunko a těplo, kdy si byl naposledy dole v ďuře?´

,Mysliš jako kdy sem naposled faral? No, to bylo na začatku devadesatych rokuv minuleho stoleti. A bylo to v Ostravě na Rudym řijnu v Přivoze. To zme vtedy vyvažali poslední vuzek z uhlim. Však je dodneska vystaveny v hornickim muzeu na Anselmě pod Landekem. Bylo to po dluhe době poprve, co sem faral. Bo předtym už sem byl takich deset rokuv na povrchu ve funkci dispečera. Ni, že bysem byl liny farať, ale dochtor mě dolu něpustil kvuliva chycenemu pajšlu,´ zaspominal Lojzek. ,A kdy si faral poprvni?´ byl stejnako zvědavy Jaryn.

,Tuš to se tež pamatuju. To bylo ve třetim ročniku horni prumky v šestapadesatym. A bylo to na Bezruču na Slezske…´ přiznal Jarynovi a nam všeckim, keři něsme haviřskimi emerytami, ale placatili zme se v inych pracovnich odvětvjach. ,Ja vas všecki stejnako obdivuju. Ja se dycki šachty bal jak čert křiža. Dokonce sem aji hlavni branu do Šalamuny, vedle kere zme bydleli, obchazal oblukem, aby mě to do ni nahodu něvcuclo! Mam totiž na ďury fobiju. Ni, že bysem se bal jeť vytahem a na vojně sem dokoňca jezdil v tanku, ale už jako malemu synkovi mi maminka vypravjala, že jednu moju tetičku malem pochovali zaživa. A k temu přidavala, že u nich v dědině susedku dokonce zaživa aji pochovali a něbyť zloděja, co ju vyhrabal aby ju okrad o zlato na těle, byla by se v rakvi isto udusila. A ja se bojim, že se mi to staně.

Dokoňca aji na magneticku rezonancu mě museli uspať, inač by mě do teho tunela něbyli byvali dostali. A tak mam rad pevnu zem pod nohami a volne něbo nad sebu! A ni tam jakesik sloje, jeskyně, štoly a podobne ďury!´ přiznal sem se vtedy ku svoji slabosti a vyvolal tym Na Upadnici všeobecne veseli. Něsmjal se enem Poldek: ,To ja znam! U nas v rodině se po dluhe roki, a vlastně až dovčil, něsmi zpivať ta hornicka pisnička Do práce mladý horník kráčí… Bo raz, ešče za první republiky, se to zpivala naša babka a dědu vyvezli ze šachny nohami napřed. Pozdějši, za protektoratu, to

zas, přes silne protesty babky, ju zpivala tetička, kera čekala děcko. No a tyn jeji se už jeho narozeni nědožil! Tež ho ze šachty vyvezli v pytlu. Raz ta pisničku přišla na jazyk aji mi, ale moja maminka mě hned zeřvala, až přestanu. A za dva dni sem enem tak tak přežil ten požar na Jeremenku. Však se na to pamatujetě, ni?! Bylo to v osumapadesatym roku. Tři kamoši tam vtedy zustali.´ „Iďtě do řiti s takimi pohřebnimi řečami. Venku je tak krasně, pomalu už začinaju tlucť aji slavici a vy tu o pohřebě! Fuj,´ utnul Lojzek tyn dišput.

,Pravdu diš, Arabelko!´ podpořil ho Erďa, a hned spustil: ,To sedi robka s chopkem u televize a divaju se na pořad ze zazračnym lečitelem. Ten vyzve divaky, aby se položili ruku na nemocne misto. Baba se položila ruku na srdce a chlop mezi nohy. Když to robka uviděla pravila ze smichem: ,Pepo, budě lečiť němocnych, ni křisiť mrtvych!´ Fajne, ni?!“ skoňčil sem ty moji spominky.

Ruža se po nich kapku zakabonila a pravila: „Tež si na sebe němusel vydřistať, jaki zje posera. Vubec bysem se nědivila, kdyby tě už mezi sebe ti haviři něpozvali!“ Šla do izby a třiskla za sebu dveřami. Stal sem chvilu jak opařeny, ale pak sem se řek, že chuj s tym a šel se přileť do kavy ešče kapku rumu.. Ale vrtalo mi v hlavě, esli se fakt ti haviři na mě něvyseru. Ale když sem vtedy z Upadnice odchazal, nic něnasvěčovalo temu, že by mě přestali měť radi. Každy zme přece nějaky. Ale co, něcham to koňovi, tyn ma věči hlavu, ni?!.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil …
a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz