V nedělu po obidě narušil našu kafičkovu siestu zvonek. „Kdo sem leze?“ ptal sem se už enem Ruženčineho hřbeta, jak šla zistiť, do to je. Když se vratila tak pravila, že to byl domovnik a že nam přiněs vyučtovani za loňski rok. „Tak, jak na tym letos zme?“ ptala se řečnicki a odevirala obalku. „Dosteneme cosik přes tři tisice nazpátek,“ pravila nim přiliš nadšeně a když sem spokojeně mlasknul, hned mě uzemnila: „Moc bysem se něradovala, bo loni to bylo pět tisic. Tuš co zme přešvihli… Je to jasne: těplu aji zimnu vodu. A beztak budeme připlacať aji za plyn a elektřinu, bo se furt vaři a v elektricke trubě peče!,“ dodala prorocki a ja radši držel pysk, bo by potym naš dišput o šetřeňu či něšetřeňu v domacnosti a kdo za co može, něbraly koňca a stejnako bysem byl na vině zas enem ja. A tak sem rači zaspominal, jak zme popdobny problém řešili před tym, naž nam hospody zavřeli, Na Upadnici v doměňu, že tymi spominkami Ružu uklidnim. Tuš to bylo tak. Seděli zme vtedy, v utery to bylo, v šenku, kldyž se naraz ozval Poldek:

„Už vam, chlopi, přišlo vyučtovani za bydleni?“ A měl na mysli kdo a kolik dostaně nazpatek z inkasa či kolik připlati. „Mi přišlo zpatki kolem pěti tisic. A všecko z plynaren za topeni, tolik zme loni uspořili. Ja sem totiž na to dosť opatrny. Dokuď nam nějdě para od pysku a na radiatorach se nětvoři inovatka, plyn něpuščam. Či sem blby? Při tych dnešnich cenach? Když je robě zima, tuš ji poradim, až se idě se mnu ohřať tu do hospody ku krbu! Ma to svoju romantiku a navic za dvojku bileho dame rozhodně meně niž za plyn, ni?“ pravil Břetik, a vitězoslavně se rozhlidnul po hospodě, jak to ma doma fajně zařizene.

„No ja bysem se tym moc nějapal. Stači, když ti stara lehně s chřipku a něbudě ti zarabjať! Ma přeci dva razy věči plat než ty duchod, co?! A potym se představ ty palky v lekarni za vitaminy v tabletkach. A esli ji kupiš aji jakesik ovoce a zeleninu, potym by si moch při sučasnych cenach v obchodach paliť plyn tydiň v kuse!“ nastinil sem Břetikovi černu buducnosť!. A když se přidal Jaryn s tym, že když se nakaza aji děcka vašich děcek, tak ti vydaje porostu geometrycku řadu, hodil po nim Břetik pivni tacek. „Ešče že včil su ty hice. Dufam, že se roba a aji děcka dostatečně vyhřeju a kdyby nahodu zas pizly mrazy, budeme měť těplo v tělach naspořene,“ pravil ze smichem Lojzek a tak tak uhnul tacku, co po nim Břetik těž šastnul. Na Upadnici tam s nami seděl a popijal tež Leonek, kery zavita enem občas. Je sice malomluvny, ale když cosik řekně,

potym to stoji za to. A včil tež spustil: „Když už mluvitě o zimě, to raz pizly v Ostravě take mrazy, že aji olejnata Ostravica zamrzla. A kdyby enem to. Zamrzly aji studně a babam udřistane pysky…“, zasmjal se sam svojimu vtipu ale pokračoval. „A raz brzo rano v takim mraze se ista Žofka Kudlačkova co bydlela u nas v kolonii Na Kameňcu vydala na onu mistnosť, kaj pry aji cisařpan chodi pěšky. No a bo v kolonii byly hajzly mimo barak, tuš jak by se v nich topilo, pravda?!

A tak se Žofka sedla na tu latrinu urobila svoju potřebu a chtěla stanuť. Enemže zjistila, že v tym mraze ji přimrzla dupa aji s tymi dolnimi fusiskami ku hajzlove desce. Bolesťu vyjekla a volala o pomoc, aby ji kdosik pomoch. Nahodu šel kolem na vlak soused František, vašnivy fusaty nimrod. Odevřel kadibudku a jak viděl přimrznutu Žofku z ročapenymi nohami, něnapadlo ho nic lepšiho, než se kleknuť a fukať ji mezi nohy těply vzduch. Co se stalo, je vam asi jasne: naraz byli k hajlzu přimrznuti oba – fusiska na fusiska. Navic v hodně zajimave pozici… Ešče že byl Kudlaček na šichtě, bo inač… A tak Žofka, bo Franta němoch, řvala na cele kolo, až jich kdosik vysvobodi. A zas měla ščesti, bo nad ranem valil z hospody dom mistni alkoholik - pivjař a kvitolop Igor. A ten vyhodnotil situacu střizlivo a kvalitně a tež se hned aji rozhodnul: rozepnul buntek a bo měl v močovym měchyřu tych svojich patnasť piv a čtyři rumečki, vysvobodil z mraziveho zajeti jak Žofku, tak aji jejiho souseda Frantu!“

Chlopi vtedy Na Upadnici se tak řehtali, až se kulali po zemi. Ale moja Ruža nic, ze zakaboněnym pyskem čučela dal do teho dopisa z bytovki a cosik mrmlala. Něrozuměl sem ji ale nic a tak sem, ve snaze ju rozesmjať, přidal k temu svojimu spominaňu aji tehdejši Erďuv frk: „To se raz ista stara baba přihlasila na tu univerzitu třetiho věku. Doklady měla v pořadku, zkušky zvladla a tak ju přijali. Ale předseda komise se přeci enem něodpustil zvědavu otazku. ,A paní, na co vám bude v penzi vysoká škola?´ ,Ja to něrobim kvuliva sobě, ale pro dědka!. Ten stary vul v hospodě pravil, že by se ku svoji sedumdesatce jako darek strašně přal ešče raz přefiknuť nějaku studentku!´ Fajne, ni?!“ A to už mělo u Ruži uspěch. Usmjala se, ale naraz tajemně pravila: „Že bysem se na tu univerzitu tež přihlasila? Sedumdesat si už sice měl, ale za rok k pědasedumdesatce?…“ nědořekla a zmizla v izbě. A ja v tej chvili litoval, že doma němame žadny pivni tacek…

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil
…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz