„Ofilu, kdy iděš?“ zeptela se mě v ponděli rano moja Ruža. „Jak mam isť? Do obchoda? Dneska je přeci řada na tobě, ztuš nězapomeň kupiuť aji noviny,“ pravil sem ji na to a obratil se na gauču na druhy bok.

„No, ja myslela do hospody. Dneska je první den, co se može na zahradki. Certifikat o očkovaňu maš, peníze tež jakesik, tuš ti nioc něbrani. Enem snad to, že venku kapku prši, Ale to ma do poledňa přejsť,“ pravila mi a zaklapla venkovni dveře, jak se vydala do teho konzuma. Na nic sem něčekal a hned zvednul mobil: „Lojzek? Jak zje na tym? Si očkovany? A co kamoši?“ ptal sem se Lojzka po telefoně.

Když mi na šecki moji otazki odpověděl kladně, položil sem mu tu hlavni: „Tak v kolik na zahradce Na Upadnici?“ Pravil mi na to, že šef knajpy Zdenek něchal pod stromami vybudovať púrovizorni střechu, tuš su lavki v suchu a možem isť na čepovane, aji když leje. Dohodli zme se na druhé po poledňu a ja po obidě vyrazil Sice krapalo, ale věřil sem snaze hospodského postaviť nběpromokavu střechu… Ale jak zme se všeci mylili! Střecha sice byla, ale když se vice rozpršelo a začalo nam kapať do krygla, nasrali zme se a malem naše sezeni rozpustili. Zadržel nas až Lojzek, když nam připomnil zažitky Na Upadnici před dvuma rokami.

„Spominatě na to, jak vtedy, v patek to bylo, nas překvapil Jiřik?“ a bo přestalo pršeť a kapať nam do krygluv, objednali zme se každy dalši čepovane zrzave potěšeni a zaspominali. To vtedy v patek naraz pravil Jiřik: „Tuž, chlopi, v utery vas čekam tu Na Upadnici. Budu slaviť narozeniny, tuž přiďtě všeci. Ale bez bab!” pravil durazně. „Čemu v utery a čemu bez bab?” zeptal se Antek.

„Bez bab temu, že sem tu svoju před deseti rokama vypral a do včil se na žadnu měnožu ani podivať. A v utery temu, že pravě v tyn děň mam narozky,” vysvětlil mu Jiřik. Jak sem se v utery štafiroval na ty oslavy, moja Ruža kapku brblala, ale nakonec rezignovala: „Jak bez bab, tuš bez bab. A chovej se tam slušně!” Enemže bez baby něpřišel Poldek. „Ja myslel, že se robiš srandu,” pravil omluvně Jiřikovi, když mu předtym jeho roba Cilka popřala, a sedla se ku stolu. „To maš jedno. Jedna baba sem, jedna baba tam,” pravil Jiřik. Ale sfiňski se zmylil, bo když šla Cilka, a že je to furt ešče gryfna a chutna robka, asi po hodině z kabelku na chodbu, ozval se od vedlejšiho stola stary Kolder, kery tam ze svojimi zapijal smutek nad novymi květnovymi volebnimi pruzkumami, kere tu ich třešničkovu stranu posunuly spolu ze socanami až na same dno popstupu do Sněmovně, a jak už měl Kolder kapku pod čapku, tuž se dovolil s potutelnym usměvem Cilčinu produkciu komentovať: „Pěkna samička!. Ta musi byť v lužku vesela. Asi za ňu raz zajdu!” A řechtal se na celu Upadnicu tymu svojimu radoby vtipu. Poldek je sice zaryty praktikujici katolik, kery žadnu nedělu něchybi v kostele a muchu by nězabil, je ale tež žarlivy jak Otelo. Tuš v te chvili vyvalil očiska, vyletěl jak namydleny blesk a už ju Kolder měl přes celu tu svoju něvymachanu hubu. A tym to začlo. Pul hodiny se pak celu hospodu snažili městšti stražnici uklidniť. Když se jim to konečně povedlo a odešli, byla už Cilka davno doma. Když zme hospodu trochu uklidili, obratil se Jiřik na Poldka: „Co sem pravil, bez bab! S nima su totiž dycki potiže!“ A šel se umyť krvavu hubu na hajzel. Poldek seděl jak zařezany, bo se uvědomil, jaki maras svoju hlupotu narobil. Bylo mi ho lito, tuš sem se ku němu přisednul.

„Su take chvile v životě chlopskim, kdy se bez tej svoji polovički prostě něobejdě – to když je marod, nebo když mu umře mama. Ale inač musi byť nad věcu a brať robku jako svojiho rovnoceneho partnera. Ja vim, že na Cilce visiš, že ju miluješ, ale hlavně na ňu žarliš! Temu ju stražiš jak oko v hlavě a všudě ju tahaš. Ale pamatuj se, že babu nikdy něuhlidaš. Aji ruku možeš měť na tej jeji pipině a stejnak se do ni, když ona budě chceť, mezi prstama kerysik s tym svojim podavakem protlači. Temu zapomeň na žarleni a trochu ji věř, inač se z teho zlbněš a skoňčiš v Opavě!“ snažil sem se mu vtedy vysvětliť. Ale nězabiralo to. Teho se všimnul Erďa a tak na celu hospodu pravil: „Nic se z teho, Poldek, něrob. Povim ti tak. Ptali se kdysi v radiu Jerevan, či je možne oplodniť babu za běhu. Ja, pravil redaktor, ale musitě počitať s tym, že baba ze zvednutymi sukňami utika tři razy rychlejši niž chlop ze spuštěnymi galatami! Fajne, ni?” Poldek ale dali zabuňčeně mlčel a čučel na svět jak zbuj. Když sem večer po prvnim skoro pulročnim setkaňu s kamošami Na Upadnici povykladal Ruži, pravila zasněně: „Ale stejnak je to pěkne, když po tolika rokach spolužiti na ňu ešče žarli. To ty ni. Tobě by bylo jedno, kdybysem se milovala přimo před tebu…! Nědořekla, bo sem ji skočil do řeči: „Enem se to zkus! A uvidiš, co se budě robiť!“…

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil
…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz