Seděli zme ve štvrtek Na Upadnici, popijali v tych sučasnych hicach pivo, když naraz pravil Lojzek: „Dneska rano, jak sem šel do konzuma nakupiť, sem se, Ofilu, spomněl na tebe a tvoji tvrzeni, že ludě maju starnuť spolu a ni se potkať za desitky rokuv. Dopadnul sem totiž stejnak tajak ty při tym vašim setkaňu maturantuv po padasati rokach. To si tež byl vtedy v šoku nad tym, jak vypada ta tvoja byvala prvni laska…

Další díly Ofila naleznete ZDE.

No a to stejne se mi stalo dneska. Ale musim začať vzpominku na dobu šedesat roku zpatki. V devate třidě obecne školy sem měl spolužačku. Jindřiška se menovala. Byla to vyhlašena krasavica. Dluhe blond vlasy ji padaly až tam kaj konči hřbet a ešče nězačinaju nohy, oči měla modre jak studanky a postavičku, no co mam praviť. Řikali zme ji Brižitka, bo se fest podobala te francuzke herečce Bardotove, keru v te době milovali všechi chlapi od šesti do devadesati rokuv. No, tajak ta tvoja, Ofilu, co se podobala te CC čili Claudii Cardinale… Jednym slovem Jindřiška byla patnactileta krasavica inteligentni. To vitě všeci synci, co zme s ňu chodili do třidy, za ňu šileli.

A vtedy přišla jeji kamoška Hanka s napadem, až ji každy napišeme milostny dopis a kery se ji budě nejvic libiť, z jeho autorem že budě chodiť! Dopisy byly anonymni, aby němohla vybirať podle teho, jak se ji kery z nas zamluval. Nebudu vas napinať, vyhral sem, a Jindřiška byla moja! Byl sem v sedmym něbu ale zaroveň aji bulaty a ve věcach laski nězkušeny, že když sem ji až na asi štvrtym rande dal pusu jaka se dava babičce na dobru noc, poslala mě do dupy a začala chodiť z jednym učněm. Prvni zklamani v lasce sice hodně boli, ale ztrati se stejnako rychle. A tak to se mnu nic nězrobilo, když sem se za štryry roki dověděl, že se Jidřiška teho učňa vzala. Potym sem ju viděl, až když nam bylo pědadvacet. Byla taka plnoštihla, že sem ju malem něpoznal. Byla už dva razy rozvedena, ale jak pravila, furt měla tyn muj dopis schovany. ,Nikdo mi už nikdy tak krasně lásku nevyznal!’ pravila upřimně a ja se malem do ni zas zblbnul. Ale bo sem byl už z moju Mařu, němoch sem se to dovoliť. No a jak tak dneska rano idu do teho obchoda, potkal sem babu. Scrklu, pysk sama vraska, prostě baba tutovka, esli se na tu herečku spominatě. A ta vam naraz rozepnula ruky, odevřela hubu plnu falešnych a zlatych zubu a zakuckala kuřackim hlasem: ,Áhoj!’ Ohlidnul sem se, kemu to jako patři, ale nikeho sem něviděl. Přesto, že to asi patřilo mi, sem se babě rači vyhnul a tvařil se, že ju něznam. Ale po pěti krokach sem se uvědomil, že to byla Jindřiška alias Brižitka! Temu řikam spolu s

Ofilem, že luďe maju starnuť spolu, aby se na sebe zvykali, a ni se bez varovani potkať po šedesati rokach!“ Když skončil Lojzek s ličenim svoji davne lasky a raniho šoka, chlopi se ani moc něsmjali. „No, aspoň včil viš, co sem citil ja, když sem kuknul na tu svoju prvni lasku,“ pravil sem mu na to. A ostatni kamoši enem tak přikivovali, bo beztak každy z nich tež už raz po rokach potkal tu svoju prvni lasku. Chtěl sem ešče cosik dodať, ale přerušil mě Erďa: „To raz taka postarši robka pravi temu svojimu: ,Myslíš, drahý, že bez podprsenky vypadám lépe?’ ,Rozhodně! Vyrovnalo ti to vrásky v obličeji!’ Fajne, ni?!“ Huronsky smich ešče Na Upadnici doznival, když ja už smjetal dom. Ruža byla ešče vzhuru, tuš sem ji to všecko povykladal. „No, Ofilu, co mysliš že se asi pomyslela ta Brižitka, když viděla Lojzka: maleho, bachrateho a připlešleho dědka… Viš, to se stači enem podivať do zrcadla a hned si ku inym schovivavějši, ni?! A navic něbylo od tebe džentlmenske, že si se ku ni něznal, zatymco ona ja!“ řekla mi na to, a ja šel s červenymi ušami do kupelky a ona klidně do izby.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil
…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz