„Tak, Lojzek, jak to vtedy bylo s tu zabijačku?“ připomnil mu ve štvrtek Na Upadnici jeho slib Břetik. Vtedy venku mrzlo až praštělo, Na Upadnici bylo kolem krba fajně těplučko, nalada tak akurat na spominky. Tuš Lojzek spustil:

Všechny díly seriálu najdete zde

„Bylo to kratko po sametove revoluci. Obchody se enem pomalu zaplňovaly zbožim, na kere se za totača stavaly dluhe fronty, a inač temu něbylo ani v masně. Všudě plno přerostleho bučka a morkovych kosti na polivku, ale pořadne maso nikdi. ,Chlapi, ja bysem se tak dal medailonki z panenky nebo kvalitni řizek z kotletki až bysem brečel!´ pravil vtedy Jaryn.“

Ten včil enem suhlasně kivnul hlavu. A tak Lojzek dodal: „Juzek mu na to hned dodal: ,A co nam brani?´ Spominaš?“ Když aji Juzek kivnul, moch Lojza pokračovať bez hlupych dotazu. „Bylo to v době, kdy se začaly rušiť JZD. Věčina z nich prodavala bravki zajemcam přimo a poměrně levno. A tak vtedy Slaveček slibil, že se v dědině, kaj ma chalupu, popta či by tamni skomirajici JZD bravka prodalo a esli ja, tuš se domluvi z mistnim řeznikem a zrobime se tam zabijačku.

Slibene, domluvene. Všecko klaplo a tak zme ja, Juzek a Slavek vyrazili autem do osumdesat kilometru vzdalene dědiny. Musim předeslať, že pulku bravka se kupil Juzek, a o tu druhu zme se podělili ja, Jaryn, kamoška Anča a Viťa, tyn, co nas tež před dvama rokama opustil. Dej mu aji Slavečkovi panbuch lehke papuče… Vraždu pašika sem ja zbabělec stravil za rohem chlivka a přišel, až když se brala krev do lavora. To všecko robili řeznik a jeho dva pomocnici.

My zme lupali česnek a cibulu, krali rohliky a koštovali slivovicu. Někeři aji rum. Když byl bravek naporcovany, voněl na stole ovarek a podavala se prdelanka. A při tym zase ta slivovička, rumeček a pivečko ze sedmeho schudka. No co mam řikať. Asi ve štyry odpoledne bylo všecko hotove a my s Juzkem navaleni. Do Ostravy zme dorazili v devět večer. Rozdělili se baličky, konvu s prdelanku dali do kancelařa Juzka s tym, že se na ni rano pošmaknem, a šli dom.

Jasne, že někeři ešče přes Upadnicu. Jak sem byl rozverny, dal sem vtedy kelnerovi, už se ani něspominam, jak se menoval, koštnut jelitka a itrnički a jel autobusem dom. V jedne zakrutě se mi balik vysypal na dlažku. Tuš sem za pomoci ,ochotnych´ cestujicich posbiral co se dalo. A až doma zjistil, že mam v tašce jedno jelito, jednu jitrnicu, štyry kosti od kotletki a kus bučka! Za štyry stovky teho bylo dosť malo, ni?! Že mě Mařa něpochvalila je  jasne. A tak sem se aspoń těšil na rano a na tu prdelanku. Enemže večer se bral dom do konevki svoju porcu Viťa.

A něnapadlo ho nic inšiho, než konvu s polivku dať do lednički!! A rano zme se něstačili diviť, jak byla kysla… Skoňčila v hajzlu. Tuš taka byla moja prvni a aji posledni zabijačka!“ dokoňčil svoju letitu spominku před rokem Na Upadnici Lojzek. Chechtali zme se na cele kolo a do teho vecpal Erďa svůj frk: „Pravi jeden kamoš druhemu: ,Ty máš nový notebook!´ ,Jo. A zadarmo!´,Jak to?´ ,Ale mé kámošce se pokazil a já ji ho opravil. Chtěla mě odměnit a tak si sundala kalhotky, lehla na postel a řekla, ať si vezmu, co chci. Tak sem vzal ten notebook!´ ,A udělal jsi dobře, protože v těch kalhotkách bys vypadal jako buzerant!´ pochvalil ho kamoš. Fajne, ni?!“ To se vi, že sem tu spominku aji s Erďovym frkem povykladal o tym minulym zimnim vikendě Ruži. Ta tež schvalila to, že se chlop vzal notebook. „Bo tyn ma přeci enem věči cenu niž babske majtki, ni?!…“ pravila.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil …
a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz