Přednáška se zabývala politicky motivovanými případy sebeupálení, které se odehrávaly v letech 1966 – 1969 v sovětském bloku. Nejznámějším radikálním protestem tohoto typu bylo sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969. Na přednášce byla zároveň připomenuta i oběť Jana Zajíce, jehož 51. výročí připadá na 25. února.

Petr Blažek nejdříve vysvětlil, že pro volbu sebeupálení jako formy radikálního protestu hrály zpočátku klíčovou roli případy vietnamských buddhistů. Značná část živých pochodní v sovětském bloku byla radikální reakcí na srpnovou okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy a na potlačení Pražského jara.

Od ledna 1969 mělo iniciační význam zejména sebeupálení Jana Palacha, které vyvolalo početnou vlnu následovníků nejen v domácím prostředí, ale také v zahraničí. Známý historik pak popsal případy Mykoly Djadyka, který se upálil před sídlem sovětské tajné policie KGB v Moskvě, či Ryszarda Siwiece, který se na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa upálil na dožínkových slavnostech na varšavském Stadionu Desetiletí.

Věnoval se samozřejmě i Janu Palachovi a zmínil se rovněž o pokusech sebeupálení Vasyla Makucha, Sándora Bauera, Josefa Hlavatého či Jana Béreše. Největší část přednášky a následná debata byla věnována oběti šumperského středoškoláka Jana Zajíce. Hlavní organizátorka akce, ředitelka knihovny Mgr. Kamila Šeligová, pak vyzvala k vystoupení některé pamětníky.

Velkou pozornost vyvolala zejména přítomnost Jana Nykla, kterého jsem po dohodě s Petrem Blažkem na přednášku přivezl z malé beskydské obce Janovice-Bystré. Jan Nykl, který s Janem Zajícem strávil poslední den jeho života, se pak poprvé v životě rozhovořil na veřejnosti.

„Nevím, proč si Zajíc vybral zrovna mě. Tak velcí kamarádi jsme zase nebyli. Na pivo jsme spolu nechodili. Mně bylo patnáct a jemu skoro devatenáct. To snad proto, že věděl, že nebudu schopen mu v jeho činu zabránit,“ přiznal v úvodu svého emotivního vystoupení. „Na internátě jsme bydleli v protějších pokojích. Seznámili jsme se při boxu. Všichni se ho báli, já ne. Tak jsme spolu boxovali a spřátelili se,“ pokračoval a popsal, jak se dověděl o jeho úmyslu.

„Jednou, potom, co se vrátil z hladovky za Palacha, za mnou přišel, sedl si jako obvykle ke mně na kraj postele a povídá: Jane, co říkáš, že bych se také upálil? Já jen vyskočil: Zbláznil ses?!, a on hned změnil téma. A potom mě 25. února ráno řekl, ať s ním jedu do Prahy. Já měl den předtím šestnácté narozeniny,“ dodal.

Nykl pak popisoval cestu do Prahy, jeho marnou snahu kamarádovi jeho čin rozmluvit i následné vyšetřování Veřejnou a Státní bezpečností. „Evu Vavrečkovou, která se měla 8. března stát další pochodní, jsem vůbec neznal. Po mně Zajíc chtěl, abych se upálil 16. března, ale já to hned odmítl.“

Na dotaz, proč dosud mlčel a žádných vzpomínkových akcí se neúčastnil, odpověděl: „Pro mě je strašně těžké na to vzpomínat. Já jsem vyhledal i ty dvě studentky Dášu Adámkovou a Blanku Škrobánkovou, které jsme tehdy ve vlaku do Prahy potkali a které se také marně pokoušely Zajíce od sebeupálení odradit. Obě říkají totéž: Celý život se snažíme na to zapomenout. Já, nebýt tady Oldy Šuleře, bych asi nikdy veřejně nevystoupil.“

„Nejvíce mě mrzí, že mě Zajícovi sourozenci vinili z jeho smrti. Jako bych byl nějaký zločinec! Prý, proč jsem mu v tom nezabránil. Ale já byl jen vyděšený kluk,“ povzdechl si. „Mne tehdy komunistická moc zlomila. Řekli mi, že musím na škole založit SSM – jinak nedostuduju. A já to udělal. Když jsem pak po listopadu 1989 viděl ty, kteří se zlomit nenechali, tak jsem se styděl, že jsem to taky nedokázal,“ svěřil se v závěru.

Jana Nykla znám dobře, ostatně jsme vzdálenými příbuznými přes mou ženu. Téměř rok jsem ho zpovídal a s využitím všech dostupných zdrojů zpracovával jeho a Zajícův příběh do beletrizované podoby s názvem V očích měli plameny …. Vím proto, že jej Zajícův tragický čin poznamenal na celý život. Myslím ale, že toto vystoupení a vstřícné přijetí Šumperáky mu velmi pomohlo.

Dokonce bych řekl, že se částečně i zbavil svého traumatu. To ale rozhodně není jediný klad povedené akce Městské knihovny. Potěšilo mne, že v Šumperku žije stále dostatek lidí, které oběť Jana Zajíce dodnes oslovuje. Jak mi to v těchto dnech napsal Mgr. Branislav Dorko, autor skvělé monografie Jan Zajíc vydané v roce 2012 Maticí slezskou:

„Jan Zajíc pojal svůj tragický čin jako krajní způsob boje proti diktatuře i proti lidské malosti a lhostejnosti. Stejně jako Jan Palach se stal symbolem touhy po svobodě. Tehdejší deziluze ve společnosti v období nastupující normalizace byla zcela odlišná od současné situace, neboť dnes žijeme ve zcela jiných poměrech. To však nic nemění na tom, že i naše stávající společnost má stále mnoho důvodů zůstávat velmi ostražitá vůči snahám tuto svobodu omezovat.“

Autor: Oldřich Šuleř