Můj milý deníčku. Dobrodružství? Pouze v Praze! Doporučuji!

Když jsem se před dvěma lety hluboce poklonila matičce Praze při výstupu z autobusu a podotýkám, že před soutěží Pražské vánoce 2012, a to tak, že jsem pak měsíc nosila ortézu, čekala jsem, co mě "potká" letos. Nu, náledí jako tenkrát není, bude to v pohodě. To jsem tvrdila všem, kteří si při odjezdu na můj gymnastický výkon vzpomněli. A tak jsem se svými 3-mi skvělými kolegy a 40-ti dětmi vyrazila, za výkřiku na pana řidiče, na Plzeň Vávro, na Plzeň směr Praha.

U Mohelnice jsem si vzpomněla, že zahálím, a tak jsem vytáhla korálky a celou dobu navlékala a navlékala, a pak háčkovala a háčkovala… Co? Náramky! Po úspěšné navigaci, kdy vám paní neustále říká "Držte se vpravo" a vy jste na kruhovém objezdu, jsme se ještě zastavili ve svíčkárně v Šestajovicích, kde jsme ukázali svoji tvůrčí dovednost a kreativitu. Někteří až moc. A já zvládla 4 náramky. Šikovná holka jsem!

Po příjezdu do Prahy, kde jsme trochu uvízli v koloně, jsme se šli ubytovat. Překvapilo mě, že je to klasický činžovní dům, kde bydlí i "normální" lidi. Řekla jsem si, že budou mít asi radost… 40 puberťáků pod jednou střechou… Nu, dobře jim tak! A teď to přichází… Když jsme ubytovali děti a pak jsme hledali můj pokojík, který jsem ještě obývala s kolegyňkou Danou… No prostě. Kdo bude pořád lítat ty 4 patra pěšky, že?

A tak jsem nastoupila i se svým mužem do výtahu, který se ovšem hnedle po zmáčknutí a ujetí asi 20 cm, zasekl. Ve 2. patře. Hnedle jsem obvinila svého muže, že za to může on. Kdo jiný, že, když jsme tam byli pouze my dva a kufr. Nás měšťáky ale toto nerozhází a víme, že máme stisknout nějaké jiné tlačítko. A tak jsem to tlačítko zmáčkla… No ten zvuk, který se ozval, bych nepřála nikomu. Nějaká kolečka nad naší kabinou se sice dala do pohybu, ale nějak naprázdno. Zvuk? Jako když dvě ozubená kola o sebe škrtají a nemůžou do sebe zapadnout. Výsledek? Šílený zvuk a PRÁSK!!!! Nějaká součástka odletěla. Co mi letělo hlavou? V tom lepším případě si polámu jenom nohy až to práskne do přízemí.

V tuto chvíli jsem zakázala se mému muži vůbec pohnout, šahat na tlačítka i dveře a dýchat. Mobil nás zachrání! Tož jsem volala svým kolegyňkám, ale jak je to zvykem, když někoho chcete, máte smůlu. A tak jsem aspoň volala škvírkou. Dani! Přiběhla, když se nás nedočkala v přízemí. A začal kolotoč, kdy se volali výtaháři (pátek večer - Praha) a děti se na nás chodily dívat jako do ZOO. V prostoru 1m X 1m začalo být těsno i horko. Kdo by taky v zimě neměl zimní bundu, že? Můj mozek vyslal signál, že je s námi i kufr… A co bývá v kufru… Tekutý kinedril. Jak rychle jsem ho našla! Kolumbus hadra! Hned mi bylo líp!

O čem si ovšem povídat s člověkem, se kterým jste skoro 20 let, nejenom, že spolu bydlíme, ale také učíme na jedné škole, máme stejné hobby… Vlastně i ty děti… Nebudu vás napínat. Můj muž vytáhnul mobil a začal si tam surfovat, já korálky a háčkovala jsem. Po 5ti minutách jsem dostala šílený záchvat smíchu a mezi škytavým smíchem jsem vysvětlovala, že je to jako doma. Každý si děláme to svoje, akorát v Praze je to na stojáka. Pak se ještě jedna paní dožadovala výtahu, ať ho laskavě opustíme, nám říkala. My jsme ji tedy vysvětlili, proč ji do výtahu nepustíme.

Po 25 minutách nás zachránili a oba dva jsme 4 patra další 2 dny obsluhovali pěšky. Toť zatím vše, milý deníčku.

Janina Ptaková