Jak to všechno začalo…

Znáte to. Kočičí život je neuvěřitelně složitý. Řekněte mi, který jiný tvor dokáže spát až šestnáct hodin denně? Kdo jiný dokáže přeběhnout byt v rekordním čase, aby umyl ty špinavé talíře po dvounožcích? Nebo, kdo jiný by tak krásně zvládl naaranžovat to vydesignované kožené křeslo v obýváku? To si vy, dvounožci, vážně myslíte, že ten komár, moucha a myš zmizely z obydlí úplně sami?

Ne. Tohle všechno máme na svědomí my, kočky. No zkrátka, jak už jsem řekla, je to dřina, ten kočičí život. Jenže než jsme si podmanili dvounožce, jejich obydlí a srdce, některé naše životy nezačaly šťastně. A než jsem si já, kočka z boží vůle královna, vydobyla své bytové království a hodnou dvounožku, musela jsem si něčím projít.

Jmenuji se Leeloo I. a tohle je můj příběh

Přesný den, kdy jsem se narodila, si nepamatuji. Moje dvounožka mi pořád říká, že to bylo na přelomu října nebo listopadu v roce 2020, a tím pádem bych byla podzimní miminko. Maminku ani tatínka si také bohužel nepamatuji, ani to, co bylo předtím, kde jsme bydleli a jestli mám nějaké sourozence. Když mne našli v lednu venku, byla jsem asi tří měsíční prtě, kterému byla veliká zima a mělo prázdné bříško. Taky mě bolela nemocná očička, měla jsem velkou rýmu a často jsem kýchala. Byla jsem však šťastná, že si mě někdo vzal domů do tepla a dal mi najíst po té době, co jsem se nějakou chvíli toulala venku.

Našli mě na vesnici, kde bylo hodně jiných kočiček, a vzali do velkého domu s přilehlou zahradou. Tady se mnou vůbec nezacházeli špatně. Najednou jsem dostala plnou misku, teplou deku a spoustu mazlení. V domě nás však bylo hodně, a dvounožci, co se o mě starali, začali přemýšlet, že mne pošlou do domku pro opuštěné kočičky, do útulku. Bála jsem se. Ty dobré lidi, co si mě vzali, jsem si oblíbila a nechtěla jsem pryč. Tady se mi líbilo a tak jsem najednou zase nevěděla, co mě čeká. Přála jsem si jen, aby to bylo pořád tak dobré jako tady.

Kam tedy půjdu? Co tam bude za jiné kočičky? Jak dlouho tam budu? Samé otázky, které se mi vůbec nelíbily a byla jsem z nich akorát tak smutná.

close Leeloo I. jako roztomilé koťátko. info Zdroj: Šárka Vlachová zoom_in Leeloo I. jako roztomilé koťátko.

Pak nastal ten den, kterého jsem se bála nejvíce. Byl večer, pátek 16. ledna. Dvounožci mi dali naposledy najíst, zabalili mě do deky a otevřeli vchodové dveře od domu. Věděla jsem přesně, kam ty dveře vedou. Já nechci pryč. Tady se mi líbí a mám vás ráda. Moc jsem se bála. Venku bylo chladno a já, zabalená v dece, jsem společně s dvounožci nasedla do černého povozu se čtyřmi koly. Motor začal hučet a už jsme jeli pryč od toho záchranného domu.

Zmateně jsem pozorovala tmavou ubíhající krajinu za oknem, zavrtala se do deky a třásla se. Dvounožka držela mou deku v náručí a občas na mě mluvila. Achjo, co si teď počnu? Kam to jedeme? Po chvilce cesty se mi začala zavírat očka. Už jsem prostě byla moc unavená.

Auto po nějaké době zastavilo v cizí obci a to mne probudilo ze sna. Motor utichl. Koukla jsem z deky ven a dvounožka s dvounožcem se i se mnou začali zvedat ze sedadel auta. Venku byla ještě větší zima než předtím a sněžilo. Taky tam stála cizí dvounožka s dlouhými vlasy, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Obě dvounožky si spolu chvilku povídaly. Pak jsem cítila, jak mě dvounožka i s dekou podává té druhé. V tu chvíli jsem poprvé spatřila svou kočičí maminku, ale já to ještě nevěděla. Oba původní dvounožci mi zamávali, pohladili, nasedli zpět do auta a odjeli. Zůstala jsem tam jen s novou dlouhovlasou dvounožkou, která se i se mnou po zasněžené cestě, vydala směrem k domu, jehož svítící okna zářila do tmavé noci.

No a to byl začátek všeho. A chcete vědět, jak to bylo dál?

Vaše Leeloo I.

Zpracovala Šárka Vlachová