Následující dny v novém domově probíhaly klidněji. Nová maminka se mi zamlouvala čím dál víc. Pořídila mi chundelatý pelíšek na spaní, který zdobily kočičí tlapky. Zprvu jsem do něj moc chodit nechtěla, protože jsem se ho bála a na pohovce bylo více místa. Ale nakonec jsem zjistila, že je moc příjemný a perfektně zahřeje, obzvlášť, když se do něj stočím. Taky jsem dostala hračky! Spoustu hraček. Ještě nikdy jsem žádné svoje vlastní neměla. Moc se mi líbí papírové kuličky a chrastící myšky. Ty jsem si obzvláště zamilovala. Jen často skončí pod pohovkou a já pro ně musím vlézt.

S psíkem Dweny jsme se celkem skamarádily. Často chodím koukat na okno, co dělá na zahradě. Věčně pobíhá za míčky a nebo plastovými láhvemi. Je to sranda! A ona naopak chodí koukat, co zase dělám já.

Kočičí slečna Leeloo I.
Příhody kočičí slečny Leeloo I. - Epizoda 2: Nový domov

Často také spím. Jsem hodně unavená, kýchám a bolí mě pořád očka. Problém se vyřešil v pondělí ráno. Nová maminka pro mě po snídani přišla. Utekla jsem zase pod skříň a nedala se, ale nakonec mne chytla. Vůbec se mi to nelíbilo a trochu jsem ji poškrábala. Skončila jsem v blankytně modré přepravce i přes všechny protesty. Kam to jedeme? Tady se mi líbí!

Maminka vzala přepravku i se mnou do auta. Tušila jsem, že jedeme neznámo kam. Neodvážej mě, prosím pryč! Začala jsem pořádně mňoukat. Copak skončím zase v jiném domově? V té přepravce je to hrozně těsné. Moje mňoukání se mamce moc nelíbilo a tak na mě začala mluvit. Motor začal hučet a auto se rozjelo. Cesta však překvapivě netrvala dlouho. Auto zastavilo přímo před žlutým domkem s prosklenými dveřmi. Přepravka se vznesla do vzduchu a já už jen viděla, jak míříme do těch dveří s nápisem „Veterinární ordinace“. Nevěděla jsem, co mě čeká.

Kočičí slečna Leeloo I.Kočičí slečna Leeloo I.Zdroj: Šárka Vlachová

Uvnitř mě mamka položila na zem a já skrz díry v přepravce mohla vidět další kočičky, ale i pejsky. S jednou kočičkou vedle jsme si spolu začaly povídat tak nahlas, že se mňoukání ozývalo na celou čekárnu. Zanedlouho už jsme byly uvnitř ordinace, kde nás uvítaly dvě paní, veterinářka a sestra. Sestra mne vyndala z přepravky na veliký stůl, co studil do tlapek. Moc jsem se bála a snažila se utéct. Paní veterinářka mě však chytla a nechtěla pustit. Nakonec mi změřila teplotu, prohlédla mi zoubky a očička. Taky si poslechla, jak dýchám. Vůbec se ji to nelíbilo. Ani mně ne. Zase jsem začala kýchat.

Chvilku se o něčem bavily s mamkou, pak jsem dostala tabletu, co rozhodně nechutnala jako nějaká dobrota a dvakrát jsem ji vyplivla. Očička mi vyčistily. Svět najednou vypadal mnohem lépe. Následně mě strčily zpátky do přepravky a zavřely. Mňau, chci zase domů! Mamka si mě vzala, zaplatila paní veterinářce a už jsme byly zase zpátky v autě. Uf. Tohle jsem zvládla. Návrat domů byl fajn. Z přepravky jsem letěla schovat se zpátky pod skříň a pak rovnou na záchodek. Počkej dvounožko, nechám ti tu pořádný dárek! Na žádnou další návštěvu veteriny ani nemysli.

Příběhy Leeloo I. můžete číst od této chvíle v rubrice Čtenář reportér.
Příhody kočičí slečny Leeloo I. - Epizoda 1: Proč jsem tam, kde jsem?

V dalších dnech jsem měla čas prozkoumávat zbytek našeho domu a na návštěvu veterinární ordinace jsem prakticky zapomněla. Vymetla jsem všechna místa pod i za skříněmi. Prostor pod postelí je taky fajn na schovávání. Když nebyla zrovna dvounožka doma, často jsem ji chodila spát do postele a nebo si hrála s myškami. Jakmile se však vrátila z práce, dostala jsem kapsičku, vyčistila mi zase očička a dala léky.

Už po týdnu se mi dýchalo lépe a tolik jsem nekýchala. Největší štěstí přišlo v momentě, kdy nám pošťák nechal za dveřmi velkou krabici. Dvounožka ji postavila vedle krbu a já ji mohla celou očuchat. Co je to? Netušila jsem, co by to mohlo být, ale po očuchání krabice, jsem si šla zase lehnout. Po probuzení jsem se nestačila divit. Pod oknem na mne čekalo to nejbožejší béžové ŠKRABADLO!

Zábava může začít!

Vaše Leeloo I.

Zpracovala Šárka Vlachová