Kliknutím zvětšíteJednou v listopadu jsme byli osloveni o pomoc s nalezením nového domova pro pejska, kterého rodina zachránila z ulice, ale neměla pro něj podmínky. Určitě - nenecháme ho přece ve štychu. Na místě ale přišla řeč ještě na dalšího. Vynořil se z vedlejšího vchodu, hubený, kulhal, třásl se zimou. Měl však majestátní jméno po vzoru severské mytologie - Thor.
Byl to kříženec Jack Russell teriéra. Tedy tolik podobný mému domácímu zlatíčku, které si tou dobou spokojeně chrupalo v peřinách, mívá vždy plnou misku a každý den spoustu mazlení. Při pohledu na tohoto drobka se mi sevřelo srdce. Majitelé naznačili, že by se ho vzdali. Nebylo co řešit. Prostě jsme ho tam nemohli nechat.
Torek krátce po příjmu do dočasné péče, ještě nervózní a smutný.
Prozatím jsme domluvili dočasnou péči - v okolí nebylo v psích organizacích nikde místo, až přislíbila umístění paní Jana Plaňanská z Projekt Hope, z. s. v Praze. Brzy jsem se díky svému kulturně-reportérskému vedlejšáku do Prahy chystala, s tím, že Thora vezmu s sebou. V noci před převozem však uličník vyskočil ven rozbitým oknem a teď se potuloval neznámo kde.
Převoz byl tedy prozatím zrušen a doufala jsem v lepší vývoj věcí příštích. Tuláka se naštěstí brzy podařilo najít, a tak jsme Thora alespoň už nechali naočkovat a zajistili mu provizorní ubytování na pár dní, než ho příští víkend převezu. Aby byl v bezpečném prostředí v době, kdy se po očkování bude tvořit imunita, a také aby zase neměl nějaké zaječí úmysly.
Pár dní předtím jsem absolvovala onen reportérský výjezd přes celou republiku. Přijela jsem v neděli v noci z koncertu z Prahy, a protože už mi není dvacet let, už mi není ani dvacet pět, dva dny jsem se za neustálého pracovního zápřahu vzpamatovávala a středa večer měla být dnem, kdy se konečně vyspím.
Nemohla jsem se mýlit víc. Ten telefonát, který jsem zvedla ve středu odpoledne, se rovnal peklu na zemi. Thor totiž za jednu noc poměrně slušně zrušil místnost, kde byl ubytován. Rozškrábal zeď i dřevěné obložení dveří, jak se snažil dostat k domácímu pejskovi, který byl od něj pro jistotu oddělen, strhl ze zdi konzoli chatrně držící trubku ústředního topení. Až se nechtělo věřit, že to všechno mohl udělat tak malý pes za jednu noc. Mou fyzickou únavu bleskově přebil koncentrovaný, bezvýchodný stres. Verdikt zněl totiž naprosto neústupně: Thor nesmí zůstat už ani den.
Nyní, obohacena ještě navíc o čiré zoufalství, jsem znovu obvolávala kolečko nedalekých psích organizací. Výsledek byl stejný - nikdo místo neměl. Tonoucí se stébla chytá, a tak jsem se chytla i já: vytočila jsem Prahu, Janu Plaňanskou, zda by Thora nepřijala už dnes. Po dlouhém rozhovoru, vyčerpávajícím pro nás obě, zazněla spásná slova: "Tak ho přivezte…"
Když ještě chodil Torek do nového domova na zkoušku…
Za hodinu jsme s Thorem skutečně seděli v osobním vlaku. Osobáček se s námi trochu kodrcal - a ten psí chlapeček plakal tak, jak jsem ještě nikdy neslyšela psa plakat. Přestup do Slováckého expresu na Prahu o půl hodiny později však byl naštěstí jiná káva - sotva jsme se v rychlíku usadili na jednom ze dvou sedadel na plošině pro kola, s pláčem byl najednou utrum a čekala nás nejklidnější, nejpohodovější cesta všech dob.
Na Hlavním nádraží si volám taxi k Janě do Strašnic. Taxikář nedůvěřivě a překvapeně poslouchá, proč jsme v Praze a co se bude dít dál. Z mnou popisovaného systému dočasné péče pro psy byl ohromený - že existují lidé, kteří si vezmou domů třeba patnáct pejsků v nesnázích a starají se o ně, než jim najdou domovy. Bavíme se dál, o mé práci, o Moravě a zase o psech bez domova, celou dobu si ze mě trošku utahuje, až řeknu, ať v cíli vystoupí z auta taky a jde se přesvědčit dovnitř, že si nevymýšlím.
Thora jsme ubytovali. Sotva jsem byla schopná se s ním rozloučit. Popřála jsem mu jen ty nejhodnější páníčky. Štěstí by ho teď už mohlo provázet - vždyť má na čele v hnědé srsti malou bílou hvězdičku pro štěstí.
Cestou zpět už je taxikář uznalejší, a když mě vyloží před noční občerstvovnou (kde bych do té doby myslela na jídlo?), ptám se, co jsem dlužná… Prý nic. Jak to? Že jako já jsem si nedělala legraci, nedělá si ji teď ani on a ať zas někdy zavolám, až zas budu v Praze se psem. Neskutečný člověk! Jestli ho ještě někdy potkám, budu moc ráda.
A jde se ven! (Torek a Kaminka)
Do práce jedu druhý den velmi brzy ráno z Prahy. Nevyspalá, málo upravená, s bolavými dutinami a nakřáplým hlasem - to ty čtyři hodiny na plošině pro kola, v listopadu, kdy se ve vlaku topí všude, jen ne tam… Přesto mám intenzivní pocit, že to celé obrovsky stálo za to.
U Jany se Thor skamarádil se smečkou, absolvoval veterinární prohlídku a vyšetření u specialisty ortopeda. Příčinou jeho kulhání bylo velmi staré zranění - zcela vykloubený kyčelní kloub, který se dostal mimo kloubní hlavici a dřel o kost. Hlavice byla zničená, okolní svalstvo atrofované, nožka zkrácená. Zotavovat se z toho bez pomoci muselo být nepředstavitelně bolestivé. Pan doktor vyslovil podezření, že takové zranění musí pocházet od nakopnutí. Do své bývalé rodiny Thor přišel už jako kulhající, nejspíš mu bylo ublíženo ještě někde předtím. Kde, kdy, kdo byl tak zlý? To už se nejspíš nedovíme.
Jakmile Thor trochu zesílil, absolvoval náročnou ortopedickou operaci. Financoval ji Projekt Hope, z. s., který se, jak to v dobrovolnických organizacích chodí, mohl spolehnout pouze na vlastní finance a dary dobrých lidí, které příběh chlupatého drobka s vykloubenou kyčlí chytl za srdce. Všem, kdo se na tom podíleli, moc děkujeme, stejně jako veterinárním lékařům, kteří ho doslova a do písmene postavili na nohy. Zároveň bylo třeba vytrhnout tři zuby, zkřivené a zhnisané, zřejmě také od nakopnutí. Jaký musel být kdysi Thorův život? Rány a kopance? Nechceme radši ani pomyslet.
Thor zůstával zatím u Jany kvůli doléčení. Jednou z oblíbených rehabilitačních pomůcek byl překvapivě bublifuk. Thor se celý den tvářil skutečně jako pes po operaci, ale jakmile uviděl bublifuk, hned z něj byl Usain Bolt a Sergej Bubka v jednom a vrhal se za bublinami.
Torek začíná získávat sebevědomí.
A nyní se dostáváme k tomu, proč to všechno asi mělo tak být a proč ho výtržnost v krátkodobé dočasce měla vyhnat do Prahy o pár dní dřív. Thor přijel ve středu místo plánované soboty…a v pátek se u Jany zastavil na návštěvu manželský pár s fenkou, kterou od ní již dříve adoptovali. Když Thor pána uviděl, hrnul se k němu…vlastně si svého budoucího páníčka sám vybral.
Zatím se ještě musel doléčit, a také si zvyknout na fenku a kočky, které rodina má. Brali si ho tedy domů na pár dní, strávil u nich Vánoce. V únoru konečně podepsali adopční smlouvu. Z Thora se stal Torek, rodinný rošťák a zlatíčko, psí brácha fenky Kaminky. V rodině dál pilně pokračoval v rehabilitacích při návštěvách veteriny i doma, krásně spolupracuje a už vůbec nekulhá. Pořád se jednou za čas nerozpakuje ztropit výtržnost: vylomil dveře od skříně, prokousal se matrací, aby se dostal za kočkou, která se schovala pod postel, nadále spí s páníčkem v posteli, přestože jednou rozkousal rošt - a má narozeniny ve stejný den jako můj oblíbený muzikant Jimmy Kelly, který je, jak sám o sobě tvrdí, pěkný paličák. A přesně takový je Torek: rebel i miláček, a jeho rodina už by ho nedala.
Sylva Kaplanová
4
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
