Dnešní příběh začíná jako z minulých století. Loni na podzim se na internetu objevil podivný inzerát. Majitel se chtěl zbavit dvouleté feny středoasijského pasteveckého psa. V inzerátu uváděl, že je „pěkná, zdravá, úplně blbá.“ Pohoršením zakroutím hlavou a čtu dál. Už má narostlou zimní srst, byla by tedy vhodná i na kožešinu.

Cože???

Nemám iluze, jak to na tomto světě chodí. Není možné zavírat oči před realitou, která bohužel stále ještě zahrnuje hrůzy jako psí zápasy či zabíjení psů na maso a sádlo. Že se tomu nechce věřit? Inu, v našem či vašem městě se to možná neděje? A o pár kilometrů dál kdoví? Takže inzerát se slovy „na kožešinu“ mi najednou nepřišel úplně jako recese.

Cesta za lepším životem.Cesta za lepším životem.Zdroj: Inka Nadymáčková

Stále ještě v šoku jsem přeposlala inzerát do organizace Jménem psa, z. s., přesněji její vedoucí Ince Nadymáčkové, s otázkou, kdo by mohl pomoci. A druhý, tentokrát příjemný šok mě čekal následně. „Beru ji. Už jsem s majitelem domluvená.“ Nedovedete si představit mou vděčnost.

Fena se nacházela asi jen o padesát kilometrů dál. Inka ji převezla k nám do zahradního útulkového zařízení. Velkou, sedmdesátikilovou, majestátní. Na to, jak o ní majitel uvažoval, nás překvapilo, že byla plně očkovaná, a to nejen povinně proti vzteklině, ale také proti různým jiným psím nemocem. A jméno? To byl další šok. Měla ukousnuté ucho, nejspíš od potyčky s jinými psy, tedy ji majitel pojmenoval Ucho.

Psí slečna už získala nový život, potřebovala do něj tedy ještě nové jméno. S jeho původní šílenou podobou se naštěstí dalo pracovat, a tak vznikla Ušinka, Uša. Vždyť Uršule se říká Usia v Polsku a Uschi v Německu.

S novým domovem to bylo a je náročnější. Ušinka miluje lidi, děti, řádí ve výběhu v zahradě, radostí by každého olízala. Jen s jinými zvířaty tolik nevychází, proto potřebuje být nejlépe jediným psem v rodině. Během pobytu u nás se zklidnila a je z ní moc příjemná společnice. Pro koho? To teprve ukáže čas.

Sylva Kaplanová